Podivnosti

Podivnosti

Často je mi vytýkáno, že mám tendence předvídat věci příští v nepříliš růžovém oparu. Přiznávám, je to tak. Není tomu tak ale proto, že bych byla rozeným pesimistou, je tomu tak proto, že se mi zkrátka stávají podivnosti.

To je i důvod, proč mě někdo snadno obelstí. Jednak jsem důvěřivá, až předůvěřivá, jako kdybych si nebyla ochotna připustit, že nejsem tou výjimkou, které se nelže. Druhým důvodem je, že mě díky tomu opovrhovanému předvídání pramálo věcí překvapí. Máloco mi jednoduše připadá nemožné, takže mi toho můžete mnoho navykládat a já se nebudu divit. Budu věřit. I tomu, co posléze prohlásíte za lež či nadsázku a zaměstnáte se údivným zvedáním obočí a naléhavými dotazy typu „Tos přece musela poznat, že to nemůže být pravda!“. Nemusela. Páč se mi stávají podivnosti.

Důkazů bych měla v rukávech i nohavicích, co hrdlo ráčí. Ostatně není to tak dlouho, co jsem psala, že kam vkročím, všechno dojde, a kam přijedu, přestane být slunečno. O blížící se dovolené si tedy fakt iluze nedělám, a můžu být tudíž maximálně příjemně překvapena, nikoli zklamána. Markéta říká, že si to nesmím připouštět. „Když odjíždíme,“ tvrdí, „pokaždé si opakuju – bude hezky, není možný, abychom MY měli na dovolené škaredý počasí! A JE hezky!“ Na to jsem neurčitě reagovala neutrálním: „Když myslíš…“ Carol tuhle říkala, že prý tím předvídáním to špatný přitahuju. „Musíš si říkat, že všechno bude dobrý!“ radila mi nedávno.

Tak jo. Rozhodla jsem se, že zaujmu jiné stanovisko. Mně nevlastní. Ano, sice jsem říkala, jak to bude šílené, až se u nás zabydlí Max (či spíš než se zabydlí), ale pravda je, že jsem na něj byla už docela natěšená. A od okamžiku, kdy jsme jej minulou sobotu jeli navštívit, jsem věděla, že je náš. Všichni jsme to věděli. „Vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala!“ jásala Mladší a chovala si tu malou neposednou kouli. Max ani na okamžik nevydržel v klidu. Obrovskýma očima sledoval, kde se co šustne, kde by co mohl vyvést, kam by se případně proplížil a co by sežral. Jakmile se ocitnul na zemi, rozběhl se po zahradě, jako kdyby snad nebyl ještě měsíční štěně, co se má směšně batolit. Zmizel v rozložitých listech nějaké rostliny, které po cestě stihnul kus sežrat, a ven se nehodlal nechat vylákat ani za nic. Když se konečně podařilo jej vytáhnout, měl původně bílý čumák zaprasený hlínou jak to dobytče, což korespondovalo s tím, co o něm doma pronesl Lev ještě dříve, než ho viděl: „Budu mu říkat dobytku!“

„To je náš miláček!“ řekla paní Psová. „My ho máme nejradši! Všude je první, všechno ho zajímá!“ rozněžňovala se, jako kdyby to snad byla nějaká výhoda pro lidi, co by chtěli pecivála. Ale jak říkám, už byl náš. Všechno nám na něm přišlo zábavné. I to, jak se velitelsky rozštěkal v kotci, když se mu podařilo vysvobodit a převrhnout nerezovou misku s vodou. Štěkotem přivolal zbylé bráchy, všichni popadli misku do tlamiček a odnesli si ji za roh. Taťka pes nespokojeně zavrčel, máma psice vypadala zamračeně. Štěňatům to bylo fuk. Maxovi obzvlášť. Zrovna se snažil sníst boudu… Bude to hrozný, řekla jsem si po milionté v duchu, ale najednou mi to, že to bude hrozný, nepřipadlo hrozný. Jestli mě chápete.

Jak říkám, už byl náš. Dali jsme si jeho fotku na ledničku. Koupili jsme mu pelíšek, misky, obojek, dvě vodítka, pár hraček dražších než pro mimina, granule a laskominy a Lev se camral, že vyrobí ohrádku, kam Maxe dáme, až si ho třetího července přivezeme. Na čtvrtého července jsem NÁS objednala k veterináři. Nic jsem nepředvídala. Přísahám. Vážně jsem nepřivolávala vůbec nic…

Mno a jak se ukázalo, bylo mi to prd platné, jelikož stávají-li se někomu, podivnosti, pak se prostě stávají. To dává smysl, ne? Protože fakt není normální, abyste zaplatili za psa, kterého máte rádi dřív, než si ho přivezete domů, a on vzal v pondělí roha… „Ti velcí psi se tam podhrabávali a on se musel protáhnout, jak byla v noci ta bouřka…“ lkala paní Psová a pořád se omlouvala: „Nezlobte se, mně je to tak líto, my jsme ho měli tak rádi! Dva dny jsme ho hledali, psy jsme vypustili, ale ono jak bylo mokro, tak tu stopu asi nechytli. Já brečím, máma pes nám brečí, chudáček malej…“

Mladší taky brečí…

No, takže hledáme nového psa. Tak brzo jsem to fakt nečekala ani já. Mladší říká, že už nemůžeme mít kluka Maxe, protože jsme jednoho „měli“, říká, že byl nejkrásnější na světě a žádnej jinej tak krásnej už nebude, říká… říká toho hodně.

Já nechci meldovat, mám jen jednu poznámku – podivnosti.

PODIVNOSTI.

V neděli se jedeme podívat na další štěňata… Ale možná si nakonec koupíme třeba krokodýla, kdo ví…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *