Hodila jsem okem po herně koutku vedle restaurace. Kromě našich momentálně velkých dětí – Mladší, Pepka a Brašuleho – se tam batolila asi tři mrňata. Odložila jsem boty paní trpaslíkové na stranu a než jsem za sebou zavřela malou ohrádku suplující dvířka, poznamenala jsem směrem k naší trojce: „A pozor na ty malý děti, jo?“ Pepek se na mě chlácholivě usmál a uklidnil mě: „Neboj, ty mimina nám většinou nic neudělají.“
Ani jsem netušila, že v Kice, kterou u nás otevřeli docela nedávno, mají celkem příjemnou restauraci s takovým koutkem. Trpaslíci přibíhali ke stolu totálně uřícený, trička propocený, hlavy jakbysmet. Lačně pili svý nechlazený ledový čaje a oči jim zářily štěstím způsobeným nejen prostředím, ale i setkáním po poměrně dlouhé odmlce. Domů se nikomu z nich nechtělo. A nebyli v tom rozhodně sami.
Na vlastní oči jsem viděla, kterak jeden otec, původně vypadající jako milý a vlídný člověk, jenžto si přišel pro svého synka s úsměvem a s bodrou dikcí, prošel postupně několika fázemi nasrštvanosti. Přes brunátnost, zvyšování hlasu a podlézání potomkovi se snížil k výhrůžkám. Když ani tyto nezabraly a hoch prchnul za řevu: „Jááá nechcíííí domůůů!!!“ do obří gumové prolézačky, která byla z části hradem, z části „bazénkem“ plným barevných kuliček a z části klouzacím zařízením, zaječel otec jako tur a vrhnul se miniaturním otvorem za synem. Chlapec, jsa mladší, mrštnější a beze všech pochyb i méně prostorově výrazný, zanedlouho zmizel v plastovým tunelu. Doufala jsem, že tam za ním otec nepoleze, jelikož bylo zjevné, že by tím tunel zcela ucpal a na několik hodin (než by ho někdo vypáčil ven) vyřadil z provozu. Otci to patrně došlo také, potupně se vykolíbal ze sekce kuliček, do níž dospěl a jak by řekla Mladší (zblblá ze hry Doba ledová, jíž nyní neustále hraje na počítači), do dalšího levelu se nedostal. Otec vztekle mrštil potomkovými sněhulemi o linoleum v koutku a naprosto vyčerpán odcházel ke stolu v resauraci. Mám pocit, že jsem v jeho obličeji zahlédla mírný tik…
„Vzpomínáš, jak jsem takhle taky lozila do koutku pro Mladší a Pepka já?“ Zeptala jsem se Denči dojatě. Zasnila se a přikývla. Byla jsem ráda, že nás cizí otec nevidí. Patrně by na něj naše nostalgie působila jako provokace.
Pepek se obléká sám. Dost si na tom zakládá a nenechá si do toho kecat. V žádným případku. A je fakt, že se umí sladit dokonale! Toho dne měl na sobě bílo-zelenou kostičkovanou košili, zelenou mikinu, tmavý džíny a ponožky. Jedna ponožka byla zelená s černým tygřím vzorem a druhá byla z bílo-černé kostky se zelenou špičkou. „On prostě řekl, že si to tak vybral schválně,“ pokrčila Denča rameny. Mně to teda náhodou připadalo úplně v pořádku!
„Tak se prý s někým porval,“ prohodila Denisa rezignovaně, když jsme odcházeli a bradou kývla směrem k Ámožníkovi. „A kdo vyhrál, Pepku?“ Zajímalo Lva. Denisa jen suše konstatovala: „No, kdo? Asi on. Jinak by mi asi ten druhej kluk neříkal – on mě zmlátil!“
„To bylo kvůli mně,“ šeptla Mladší. „Jak to?“ Divila jsem se. Rozpačitě pokrčila rameny: „No, on se Pepek zlobil, že bych si s tím klukem hrála. Ale mně ho bylo líto, protože si s ním nikdo hrát nechtěl a byl menší. Ale Pepek řekl, že si s ním hrát nemůžu, protože jsem jeho kamarádka. Tak jsem řekla, že s tím nesouhlasím. A Pepek řekl tomu klukovi – dobře, budeme si s tebou hrát, když se mnou vydržíš jedno kolo. A začali se prát. A ten kluk to kolo nevydržel, no. A Brašule říkal, že mám u toho boje štípat Pepka, ale já jsem znovu řekla, že s tím nesouhlasím. A Pepek pak řekl, že holky jsou krávy. A Brašule řekl – tak tos teda odhadl dobře. A já na ně kašlu! To mě teda pěkně naštvali! To se holkám neříká! Z toho přece vznikají i rozvody!“
Miniaturní dočasná kopie matky Terezy, alias Mladší, vydržela být rozhořčená cca pět minut. Dýl se prostě na Pepka ani Brašuleho kašlat nedalo. Každopádně to Pepča na začátku odhadl fakt dobře – mimina jim nic neudělaly. :OD
Krásnej týden všem a dobrou náladu!
Vaše teta Fily
Add Comment