Oviginál je jen jeden

Oviginál je jen jeden

Mladší teď chodí spát s Trpaslíkovem. Už překonala, že je na přebalu její fotka zachycující, kterak se líbá s Pepkem, jelikož si vsugerovala, že je TAK velká, že ji nikdo nemůže poznat. Přesto fotka zůstává v pomyslné krabici s nápisem „Trapnosti mládí“. Než si jde lehnout, přinese mi knížku a já se podívám, co se vlastně ten večer o sobě dozví. Tuhle jsem se začetla, přišla Starší a jala se mi mávat před obličejem rukama řkouce: „Mami, vím, že máš úplně novou knížku, kterou jsi ještě nečetla, ale věnuj mi pozornost! To jsem já! Jedna z tvých postav!!!“ „Ale tady jsi vtipnější,“ pravila jsem dceři a pokračovala ve čtení kapitoly pojednávající o tom, jak si druhorozená poradila s květinou pro učitelku v rámci ukončení školního roku. „Ale mami, oviginál je jen jeden!!!“ připomněla mi Starší a rukama mávala ještě víc. Tak víc, že si to musím zapamatovat a až budou v létě parna, tuto její fantastickou schopnost využít…

Takže asi tak. Kdykoli si vezmu knížku do ruky, Starší si ze mě bez zastírání dělá srandu. Ale nemůžu si pomoct. Fakt krásně voní. „Vypadá jako opravdová!“ zajásala jsem, když mi Necelebrita přinesl pár výtisků jen pro mě. Přikývnul a mezi čajem a kávou volil čaj. Vypadal unaveně. Asi jen přede mnou, jelikož když jsem se vracela s čajem, zaslechla jsem, kterak rozšafně rozpráví s prvorozenou a konec věty zněl takto: „Ale prosím tě, co bys neudělala pro starého strýčka?!“

„Cože?!“ pozvedla jsem obočí v údivu.

„Ale nic, to je jen mezi náma. O to se nestarej,“ doporučil mi Necelebrita.

„Cha chá!“ vmetla jsem mu do tváře, „Ty si myslíš, že tady budeš vilně vykládat mé sedmnáctileté dceři – co bys neudělala pro starého strýčka?!, a mě to nechá naprosto chladnou?! Tak s tím nepočítej!“ Položila jsem čaj na konferenční stolek a otočila se k chechtající Starší. Lámala se v pase, mířila prstem na starého strýčka a vyrážela ze sebe: „No, mami, vždyť se na něj podívej! Přece by ses ho nebála!“ „Já ne, ale ty bys měla.“ Ještěže má starý strýček Necelebrita smysl pro humor a neopařil nás obě za trest tím horkým čajem…

Starší má pravdu – oviginál je vždycky jen jeden. Některý jsou mi ale občas v projevech nebezpečně podobný :O)

Oviginál je bez pochyby i Kačka. Když k nám v úterý přišla, zůstala stát v předsíni mezi dveřmi a vydechla: „Jé, tady je to krásný!!!“ Věnovala jsem jí hezký pochvalný úsměv, jelikož lidi s vkusem mám obzvlášť ráda. Jako kdyby to vytušila, dodala razantně: „A to neříkám ze slušnosti!“ Pak si vzpomněla na tu velkou čokoládu, co jsme po cestě koupily…

„Jak bylo v planetáriu?“ vyzvídala jsem od holčiček. „Hrozný!“ konstatovala Mladší, která planetária nesnáší od doby, co jsme ji jako malé dítě do jednoho vzali, produkce trvala děsně dlouho a zima byla ještě děsnější a delší a  nebyla možnost úniku. „Ale cesta byla horší,“ uznala Kačka. „Jak to?“

A Káťa se ujala slova: „On k nám přistoupil nějakej bezdomovec a sednul si zrovna tam, kde jsme byly my.“

„Jo, to bylo hrozný, Adélka, které se na výletech dělá špatně, málem omdlela. On totiž strašně smrděl!“ vložila se do toho Mladší.

„Ale prosím tě?“ pravila jsem já. Neutrálně, leč se zájmem.

Následovala několikaminutová demonstrace toho, jak si holčičky zakrývaly nosy, protáčely panenky a dýchaly do šál.

„Hm, tak to vás lituju,“ projevila jsem účast domnívajíc se, že historka je u konce. Nikolivěk, neboť Kačenka měla závěr příběhu dosud v rukávu: „Já jsem to pak ale měla docela dobrý, protože přistoupila paní, která hrozně voněla, tak jsem se otočila k ní a dýchala jsem ji…“

Ten závěr roztočil moji fantazii na plný obrátky a neubránila jsem se moudré radě: „Měli jste se na ni vrhnout všichni a čichat ji!“ Holky se smály asi pět minut. Smysl pro fantazii mají zkrátka vyvinut výtečně :O)

Jakmile nás jeden oviginál v podobě Káti opustil, zůstaly jsme s Mladší doma samy, neboť Starší byla toho času u jiného oviginálu, ježto jí připadá mnohem zajímavější nežli její vtipná matka a ještě vtipnější sestra. I vydala jsem se připravovat večeři a někde mezi mazáním a krájením jsem zaslechla z obýváku pobouřené: „No, to jsem si mohla myslet! Já už se ze sebe zblázním!“ „Co se stalo, Mladší?“ „Ani se neptej!“ doporučila mi druhorozená rozhořčeně a znechucena sama sebou mi příkře sdělila: „No, samozřejmě, že jsem se rejpala v nose a teď mi teče krev! Jak to jen můžu se sebou vydržet?! Nemáš mě se mnou nechávat samotnou!“ „Promiň,“ omluvila jsem se, neb jsem slušně vychována a nakonec jsem i poděkovala: „A dík, že ti nemusím nadávat, protože sis to už zařídila sama.“ Mladší se usmála a z nosní dírky jí čouhal zbytek papírovýho kapesníku.

My jsme totiž všichni tak nějak oviginál. A to je fajn. :O)

Oviginální týden s úsměvem a na počtenou s Mikulášem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *