Oslava

Oslava

Oslavu narozenin jsem naplánovala na nedělní odpoledne. Mladší nemohla dospat a dokonce se těšila i Taokterénesmímpsát. Když jsem sypala do misek oříšky, mazala jednohubky a čančala obložený talíře, snažila jsem si vzpomenout na svý šestnáctý narozeniny. Marně. Na ty sedmý jsem se ani vzpomínat nepokoušela. Je dost možný, že si na ně jednou nevzpomenou ani holky, páč jsme zapomněli na foťák…

Kolem druhé se náš minibyt zaplnil. On je teda už dost plnej, když jsme v něm my čtyři, ale když přijde dalších šest lidí, je to fakt maso. A to já miluju. Teda ne že bych milovala, že je to „maso“, ale miluju ten pocit být hostitelkou a miluju, když se vzduch zaplní cvrkotem hovorů a miluju osobitej humor mýho taťky, kterej dovádí rodičku k šílenství, neboť se vždy rozhodne, že se její muž chová nepatřičně a nevhodně a je potřeba jej usměrnit, což činí s roztomilou neústupností vychovatelky na prvním stupni základní školy, takže to má na našeho dědu pouze a jen ten efekt, že ji pošťuchuje ještě víc a taky je to on, kdo se tím nejvíc baví, tudíž to téměř vždy vyvrcholí v manželčino rozčilené: „Teda Jirko! Příště tě už sebou nikam nevezmu!“ a to se já už válím smíchy pod stolem.

Taťka nezklamal ani tentokrát. Někdy v půli oslavy přišla řeč na plánovanou svatbu Mafina a Princezny, když v tom si ten rozdováděný kmet VZPOMNĚL, že ASI umí hrát na tahací harmoniku. Všichni jsme mu to přáli a nikdo mu to nevěřil. Krom Princezny, která je součástí rodiny přece jen kratší dobu a tudíž „jemné“ nuance humoru svého budoucího tchána dosud nevychytala. Nyní mu tedy nic zlého netuše nahrála na smeč, když upřímně udiveným hláskem řekla: „Vy umíte hrát na harmoniku?“ Děda se v tom okamžiku rozhodl, že v dotazu slyšel cos podobného obdivnému tónu a rozjařeně oznámil, by si snoubenci kapelu již nehledali, neboť on jim zahraje sám. „Gratuluju,“ řekla jsem Princezně, ježto nechtěla otce svého budoucího muže urazit, ale přece jen v ní klíčilo jakési podezření. „Ty fakt umíš hrát na harmoniku, jo?“ Zeptala se pochybovačně Taokterénesmímpsát a ušklíbla se. „Jo,“ řekl děd spokojeně a pyšně dodal: „Dvě písničky!“ Princezna se nadechla: „No, to bude asi málo. My jsme si mysleli, že by se jich tam hrálo víc.“ „Dvě stačí!“ Odsekl virtuos a spokojeně si zamnul ruce. „Já mám jednoho známýho, co na harmoniku hraje. Já ji od něho půjčím! Už pro tu srandu!“ Vykřikl bratr Vafin. „To udělej!“ Zapřísahala jsem bráchu a otci zlomyslně doporučila: „Už abys začal trénovat!“

Lev, který je v rodině už déle a tchánův humor pochopil již dávno, s vážnou tváří pravil: „Jo, a já k tomu budu zpívat!“ Dříve, než se budoucí novomanželé stihli zhroutit, Mladší se teatrálně vrhla na svého otce s prosebným výkřikem: „Nezpívej, tati! Prosím, nezpívej! Ty ne!!!“ Pak si bohužel vzpomněla, že loni ve školce hrála na flétnu… Začínám se na tu svatbu těšit čím dál víc… Jak to vnímají Mafin s Princeznou se radši ptát nebudu ;O)

„To só ty italský hovadiny?“ Zastavil se svatební harmonikář o chvíli později nad obloženými talíři a vsunul do pusy sušenou šunku, kterou zajedl tenkou klobáskou a olivou. Neurčitě kroutil hlavou a sáhl po kolečku salámu, co nevypadalo sušeně: „To je co?“ „To je nějakej tyrolekej salám, já si ten název už nepamatuju,“ odvětila jsem. Po té, co můj drahý rodič degustoval všechny ty pamlsky a delikatesy, co jsem při této výjimečné slavnostní chvíli podávala a cítila se jako opravdu dobrá hostitelka, dostalo se mi vyznamenání nejvyššího. Děd na mne pohlédl a bezelstně, jakoby udiveně, pravil: „A že je to šecko takový bez chuti, co?“ Kdybych se vlezla pod stůl, fakt bych pod ním už smíchy ležela.

Něco z toho, co taťka toho dne u nás pozřel, ale nějakou chuť mít muselo, neboť se u něj večer projevila jeho záhadná potravinová alergie a zbytek slavnostního dne prožil v mírném dušení s oteklým jazykem.

Když naši s babičkou a Vafinem odjeli, zůstali u nás jen Mafin s Princeznou a už ani nevím, koho to napadlo, ale najednou jsme seděli u stolu zavalení starýma papírovýma fotkama a dotýkali jsme se minulosti, nechávali ji kolovat a vzpomínky skákaly jedna za druhou jako v černobílým filmu. Hodně těch fotek totiž nebylo barevných, protože na nich bylo moje dětství a počátky života sotva se vyklubajícího budoucího ženicha a jeho sourozenců. Pohled na baculatýho Mafina, kterej má kostkovaný lacláče nadutý látkovou plenou a tluče do hlavy chrastítkem Sestru, s níž se rve o odrážecí motorku uprostřed zatravněnýho dvorku, Princeznu dojímal. Pohled na mě, coby rozchocholený mimino zase všechny rozesmál a na dotaz, proč vypadám jako opice, jsem neznala odpověď. Ale ani jsem se nemohla urazit, páč jsem byla opravdu, jemně řečeno, zvláštní dítě… A mně bylo tak zvláště smutno, když jsem před sebou viděla ty černobílý vzpomínky, ze kterých se smáli mí dva dědové, co tu už nejsou a obě babičky vypadaly tak děsně mladě (protože jim na těch fotkách bylo jen o tři roky víc, než je teď mně) a mamka měla veselý oči, štíhlý nohy a dlouhý vlasy a na jedné byla dokonce jako malá holčička v šatičkách se stydlivě složenýma rukama v klíně. A pak z balíku černobílých fotek vypadlo pár barevných, který se nedopatřením nedostaly do alb. Byla jsem na nich já, mladičká, s nohama jak párátka, s krátkým mikádem nebo s dlouhými vlasy a vždycky velkýma tmavýma očima. Ani trochu jsem nepřipomínala rozchocholenou opici, protože jsem už byla velká holka. Byla jsem máma a na těch barevných fotkách se ke mně všude tulila různě velká holčička s blonďatýma vláskama. „Vidíš, jaks byla krásná?“ Podávala jsem obrázky čerstvě šestnáctileté Téokterénesmímpsát. Ale vlastně jsem chtěla říct něco úplně jinýho a myslím, že to všichni věděli.

Někdy je potřeba podívat se na život trochu jinak, aby si člověk připomněl, co nesmí zapomenout.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *