Někde jsem slyšela, že na většinu otázek, které pokládáme, známe odpověď sami.
V poslední době vyprodukovala moje mysl tolik otázek, až se mi skoro zavařila hlava. Hledám tedy ty odpovědi, co prý beztak znám, ale asi hledám špatně nebo je výše napsaná informace prostě kec. Nemůžu říct, že bych nehledala poctivě. Dokonce se domnívám, že kdyby nebyla venku taková zima, až mi červenají klouby prstů a kůže na rukavic prostých rukou se začíná podobat vrásčité kůži gekona, kouřilo by se ze mě.
Možná ale, že odpovědi, které hledám, neexistují.
Možná se zabývám špatnými otázkami.
Možná.
Ve psaní Trpaslíkova jsem se nedávno zasekla v období pohřbu a nemůžu se pohnout z místa. Samotnou mě překvapilo, jak moc se člověka mohou dotknout šest let staré emoce, kolik úvah přinesou a kolik zloby na ty, kteří se nezachovali správně. Podle našich měřítek pochopitelně. Někdo by měl, sakra, ujednotit pravidla a zákonitosti správného chování. A někdo by měl vydat příručku zaručených návodů, kterak bezbolestně odpustit lidem, kteří vás zklamou. Zkusila jsem spočítat všechna má zklamání za uplynulých šest let. Nedopočítala jsem se. Co když nežiju tak správně, jak si pořád namlouvám? Co když jsem si všechno zasloužila? Co když dělám něco špatně? Co když je to tím, že neumím dost dobře a velkoryse odpouštět?
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se uprostřed týdne v osm hodin ráno procházela po hřbitově s iracionálním pocitem, že tam nahoře u dědova hrobu nějakou odpověď potkám…
Je to opravdu zvláštní, když si uvědomím, že jsem široko daleko jediná živá duše v okolí.
A hned, jakmile si to uvědomím, uslyším zpívat ptáky. Je po dešti. Ptačí rodiny opouští úkryty ve větvích prastarých stromů, co tu stály dávno před tím, než mě tou samou cestou poprvé vezla babička v hlubokém kočárku. A pak ještě nejméně tisíckrát. A tak stojím uprostřed hřbitova, obklopena dušemi, co si už nejspíš žádné otázky nekladou. Ptáci vřískají jako diví. Očividně už nejsem jediná živá duše široko daleko. Ani jsem nikdy nebyla.
V podstatě mě to uvědomění si tak prosté věci překvapí. Možná, že tohle je odpověď. Možná se musím dívat na věci jinak.
Cestou k dědovu hrobu míjím hrob kamaráda. Když mu bylo pětadvacet, zabil se na motorce. Pohádal se tenkrát s manželkou a prostě od toho ujel. Už se nevrátil. A mě dnes poprvé napadlo, jak zbaběle se zachoval. Kolik lidí svým útěkem zranil. S čím vším se asi jeho žena musela vyrovnávat. Co řekla jejich dítěti? A proč vždycky všechno musí dobojovat ten, co neuteče?
Je tohle ta odpověď? Mám si uvědomit, že našimi útěky můžeme ublížit jiným?
Dofuním k „našemu“ hrobu. Napadá mě, že je to vlastně jediný pozemek, který moje větev rodiny vlastní. Pobaví mě to. Středním chodníčkem, který tvoří pět za sebou jdoucích dlaždic, se dostanu přes hrob k náhrobku. Pozdravím dědu. Nahlas. Možná jsem magor, bleskne mi hlavou. To by byla fajn odpověď… Nakouknu do nádobek na svíčky. Všechny vyhořely. Žádnou novou jsem nepřinesla. Omluvím se dědovi. Zase nahlas. Pokrčím rameny, přejdu zpět před hrob, zapálím si cigaretu, koukám na dědovu fotku a jako obvykle si vzpomenu, jak poživačně kouříval on. A najednou nemám žádnou otázku a nepotřebuju žádnou odpověď. A najednou vím, že záleží jen tom, jak žiju a taky na tom, že neutíkám. A najednou vím, že není mojí povinností odpouštět lidem, kterých si nevážím.
A vlastně… jo… celou dobu jsem tu odpověď znala.
Před bránou ze hřbitova mi přes cestu přeběhla černá kočka. Bylo mi to fuk. Nejsem přece blázen, abych přikládala význam takovým věcem. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment