Odchody

Odchody

Během sobotního dopoledne slezl všechen sníh. Stačilo pár hodin a po bílé komunitě vloček není ani památka. Čím to je, že pokaždé, když se vás v životě dotkne něco zásadního, připadá vám, že vše, nač narážíte, má v sobě najednou nějakou viditelnou symboliku?

Tento týden takový byl, ačkoli začal velmi prozaicky. Mladší si k vysvědčení pořídila chřipku. Vzhledem k ročnímu období, prskajícím spoluobčanům a přeplněným čekárnám to není nic až tak nečekaného. Využila jsem blízkosti její a mé paní Doktorové a šla se k té své pochlubit se čtrnáctidenní neutuchající bolestí ruky. Zde bylo konstatováno, že já si pro změnu pořídila zánět šlach. Tedy moje pravačka, aby bylo jasno. Z nás tří holek, co spolu bydlíme, zbývá ještě Starší. Ta si pořídila slušivý podpatek k sádře a tím pádem i „volnou“ cestu ke vzdělání. Tím byla kapitola prozaického týdne uzavřena, protože řetězec běžných minut roztrhla nečekaná zpráva…

Od okamžiku, kdy jsem ji vyslechla v telefonu, hodně přemýšlím. O koncích. O osudech. O lítosti.

Od okamžiku, kdy jsem ji vyslechla v telefonu, hodně vzpomínám. Na svoje dva dědy, kteří tu už pár let nejsou. A taky na dědu, který sice nebyl můj, ale byl osmnáct let opravdu dobrým dědou mé dceři a za to jsem mu vděčná, i když už nikdy nebudu mít příležitost mu to říct.

Starší řekla, že jí odešel jediný člověk, který v ni opravdu věřil. Vlastně jsem tu větu úplně chápala. Ten samý pocit jsem cítila, když zemřel můj první děda. Taky ve mě věřil. Nekriticky. Tenhle luxus si mohou dovolit jen prarodiče. Pokud o něj stojí. Rodiče ne. A ani by neměli. Stokrát za týden můžu prvorozené říkat, že je krásná a chytrá a dokáže v životě všechno, co bude chtít. Nikdy ale nepolknu dodatek – když se budeš snažit. Musím to říct, protože tomu věřím. A jsou dny, kdy jí říkám i věci, co nechce slyšet. Co nikdo nechce slyšet. Věci jako že je líná, nezodpovědná, náladová, nespravedlivá nebo že si na můj vkus dává málo tvářenky. Vím, že je nechce slyšet, ale budu je říkat dál, protože jsem máma, která touží po tom, aby z jejích dětí vyrostly samostatné myslící bytosti schopné obstát v reálném světě. A ten není vždycky pochlebovačně fajn.

Až budu babičkou, bude to jiné. Strašně se těším, že budu moct svým vnoučatům říkat, že jsou nejkrásnější a nejchytřejší na celém světě. Jen tak. Bez podmínek. Jako fakt. Protože zodpovědnost za jejich sebereflexi budou mít jejich rodiče. A já využiju ten luxus být hýčkajícím prarodičem na maximum. Už proto, že vím, jak moc je to pro děti důležitý. Jak moc všichni ve svých životech potřebujeme někoho, kdo nás miluje absolutním způsobem a dává nám pocit, že žádný omyl, kterého bychom se mohli dopustit, ať by byl jakýchkoli rozměrů, na tom nemůže nic změnit.

Vím, že Starší bude tenhle děda moc chybět. Na druhou stranu měla obrovský štěstí, že tu pro ni tak dlouho byl. Moc bych si přála, aby byl někdo takový i v životě Mladší. Někdo, kdo jí nabídne náruč, až tu moji v dospívajícím vzdoru nebude chtít (a obávám se, že ta chvíle opravdu nastane, protože hormony dívčího dospívání nelze oblafnout ani sebevětší mateřskou láskou). Někdo, kdo jí bude opakovat, že je krásnější než miss vesmíru a chytřejší než nejgeniálnější postava v dějinách a že nikdo toho v životě tolik nedosáhne jako ona. Hodně mě trápí, že tak bezpečný útočiště zatím nemá…

A proto jsem opravdu vděčná osudu, že na Starší někdo tím prarodičovským luxusem rád a dobrovolně plýtval. Ve skupině dědečků, na které budu vzpomínat s láskou, pokorou a respektem přibyl tento týden další člen.

Týden bez ztrát přeje

vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *