Od koupelny ke koupelně

Od koupelny ke koupelně

Pokaždé, když se někdo koupe nebo sprchuje, zaplní se koupelna párou a krůpěje zůstávají na obkladech, zrcadle i na nádržce od záchodu dlouho patrné. Pokaždé, když do koupelny v tomto stavu vstoupím a prodírám se mlhou k oknu, nadávám, proč je ZASE nikdo neotevřel. Skoro pokaždé…

Jediný, komu za to nenadávám, je Mladší.
a) Nedosáhne na okno…
b) Kdyby na něj dosáhla, otevírala by ho stejně jako já!
c) Nechává mi na zrcadle vzkazy. :O)

Když byla mrňavá, zůstávala po ní na zrcadle zpravidla sluníčka. Docela se do žlutomodré koupelny hodila. Sotva pochopila pojem abeceda, s vyplazeným jazykem tvořila na zrcadle svůj podpis kostrbatým tiskacím písmem. Dnes, půl roku od chvíle, kdy se stala školačkou, na mě večer většinou čeká pár vzkazů vykroužených prstem do mlhy. Jsou napsány vzorně psacím písmem, jako kdyby vypadly z písanky. Jsou to slova jako ahoj nebo taky mám tě ráda, občas mi zrcadlo přeje dobrou noc a večer co večer na něm najdu srdíčko. Vlastně bych v té chvíli nenadávala, ani kdyby neplatil bod a) a trpaslíková na okno dosáhla… Starší to nejspíš vytušila nebo mě jen chtěla vyzkoušet a v úterý jsem našla místo srdíčkovýho přání dobré noci toliko její podpis přes celou plochu poměrně velkýho kulatýho zrcadla.

Mladší ostatně neměla na nějaký vymýšlení vzkazů ani myšlenky, neboť toho dne nás cestou z keramiky zastihla brutální sněhová vánice, takže jsme měly dobrodružství v ne příliš příjemným přímým přenosu. Poté, co jsme se nad všechna má skeptická očekávání prodraly domů, vzpomněla si trpaslíková, že toho dne měla ještě jeden ne zcela zanedbatelný zážitek. „Pindík si dnes v tělocviku spálil Filipa!“ prozradila a chichotala se do dlaně. „Cože?!“ „Teda vlastně Filip si dnes v tělocviku spálil pindíka,“ opravila se. „Jak se mu to povedlo?“ „Šplhal na laně. Pak sjel dolů, držel se tam… ehm… mezi nohama, běhal po tělocvičně a říkal – au, au, to to bolí, spálil jsem si šuldu!“ „Chudák, to ho asi muselo pěkně bolet. To není moc k smíchu.“ „He he, já vím, ale my jsme se smáli všichni, protože u toho byl strašně srandovní a navíc se smál taky…“ S pindíkovým Filipem jsme si vystačily celej večer…

Tento zážitek u Mladší naštěstí potlačil jiný zážitek, který mi od nedělního odpoledne líčila nespočetněkrát. Ze soboty na neděli totiž spala spolu se Starší u našich, neboť jsme se byli veselit ve víru našeho velkoměsta. Při této příležitosti babička (ta moje) neodolala a přes neskrývané zhnusení, odpor, výkřiky hrůzy a výhružky omdlení oběma vnučkám ochotně, opakovaně a s jistou stařeckou škodolibostí ukázala ty tři přední umělý zuby, který měla původně nalepený mezi ostatním zbývajícím chrupem. Poté, co jí bez varování během družného rozhovoru s kamarádkou vypadly na klín (zrovinka, když jela trolejbusem), je nosí v peněžence zabalený do kusu toaletního papíru. S dírou, co po nich zbyla, se pochopitelně ochotně chlubí též. Vcelku jsem zděšení holčiček chápala, neboť jsem byla babičkou v neděli odchycena i já a donucena zhlédnout obsah cucku toaleťáku. Ačkoli jsem se jasně bránila slovy: „Fuj, babi, já to fakt vidět nemusím!“, měla jsem dojem, že to babičku ještě více naladilo a cpala mi zuby až k obličeji se slovy: „Ale děvče, dyť to néni nic hroznýho!“ „Nebylo to hrozný,“ připustila později prvorozená, „Bylo to strašný a nechutný!“

Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malý dítě potkávala v koupelně na umyvadle dědovy klapačky. Každou noc se koupaly ve skleničce. Fascinovalo mě to. Zvláštní je, že to byla ta naše koupelna, v bytě, kde už za pár měsíců nebudeme. Vypadala sice úplně jinak, ale byla to ona. A okno v ní bylo otevřený pořád. Bude mi chybět…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *