Po oddechovém čase, který jsem byl nucen si vybrat, bych se chtěl dnes věnovat výletům. Ty patří k poměrně standardním součástem života naší rodiny, a i když je k jejich absolvování nezbytné ono otravné vypravování, popsané v jednom z předchozích sloupků, jezdíme na ně rádi.
Je ale pravda, že odjezdy na výlety znamenají mnohem náročnější vypravování, zvláště když se vydáváme do neznámých krajů, protože tam jsme absolutně závislí na tom, co s sebou vezeme, a nemůžeme se spolehnout na to, že nám někdo něco půjčí. V úvahu je proto třeba vzít, že se děti můžou rychle zamazat, že může začít pršet nebo že nás čekají jakékoli jiné rozmary osudu. Zpravidla proto odjíždíme s kufrem překypujícím vším možným vybavením a oblečením.
Děti naštěstí zvládají dobře i cesty, a dokonce i do vzdálenějších míst, i když je samozřejmě vhodné odjezd dobře naplánovat a trefit se do doby, kdy budou chtít odpočívat a nebudou příliš aktivní. A cesty zpátky zase rádi plánujeme tak, aby nejpozději před dojezdem usnuly a my jsme je mohli jen přenést do postýlek.
Cíle našich výletů pochopitelně určujeme – aspoň prozatím – my rodiče. Děti trochu podezřívám z toho, že je jim vlastně skoro jedno, kam se jede. Vyžadují své pravidelné denní i noční rituály, a když je dostatek chutných svačinek, je jim úplně fuk, kde je spořádají. Na druhou stranu, velká J je vždycky zásobuje vedle pochutin také příběhy z oněch míst, která navštěvujeme, takže společně objevujeme zákoutí, kde se na starých hradech skrývají strašidla (M si s sebou pro jistotu všude bere meč, aby nás mohl bránit), a vyprávíme si o pověstech, které se tu odehrávají. Takže přes všechnu tu jednotvárnost našeho počínání si musí všechny děti včetně malé A uvědomovat, že každý náš výlet je do jiného místa.
Objevování je ostatně dost silnou motivací, například i pro to, aby J a M zmožení celodenním výletováním vystoupali v jednom nejmenovaném městě na jeden z nejvyšších kopců v okolí, na kterém chtěli dobýt zříceninu. M se dokonce spolu se mnou vydal na rozhlednu, zatímco J čekala poslušně dole…
Běžnými starostmi našich cest za poznáním bývá – jak už bylo řečeno a jak ostatně vyplývá z mnoha předchozích sloupků – nasycení potomstva. Za tím účelem navštěvujeme restaurace, ale dlužno říct, že děti si pocit být obsloužen a třeba ochutnat nějakou místní specialitu zatím příliš neužívají, což mě osobně velmi mrzí, a je to ostatně stejné, jako když tajně sním o tom, že si budou chtít užít oběd na sluncem projasněné terase, když se doma rozhodneme jíst venku. Jídlo je pro ně pořád bohužel jen způsobem, jak zahnat hlad. M zůstává u tradičně oblíbených knedlíků s omáčkou, J si objednává pizzu nebo něco s hranolky a o své porce se hlásí už i A, takže nedávno jsem byl po návštěvě jedné restaurace lehčí asi o sedm set, a děti na nás přitom o deset minut později volaly, že mají hlad.
Za důležité poslání výletů považujeme prozkoumávání možností hotelů a penzionů, ve kterých se ubytováváme. Obzvlášť M se svojí destruktivní povahou je při tom prozkoumávání docela nebezpečný. Nedávno si podal zařízení zimní zahrady v penzionu jednoho západočeského města – a měli jsme co dělat, aby zůstalo celé a relativně na svém místě.
Tak jako tak ale bývá tím nejvýznamnějším samotné místo výletu a pocit, že zažíváme něco neopakovatelného. A nezáleží ani tak na tom, jestli jedeme autem a jak daleko od domova jsme. Loni jsme například s J a M strávili noc pod stanem pod rozhlednou jen kousek od domova, ale zážitky z celodenní pěší výpravy nenahradí ani taková návštěva nákupního centra. A letos, až se konečně vymaníme z područí té nepříjemné a houževnaté zimy, chystáme se na Okoř. Písničku o trampech a bílé paní, co ji zuřivě v kostnici líbal šerif, už máme nacvičenou…
Add Comment