O tom, že Lev je kutil a jak je to u nás s (ne)plánováním

O tom, že Lev je kutil a jak je to u nás s (ne)plánováním

„Zítra mám rande,“ oznámila prvorozená. Mladší jí strčila hlavu do obličeje a zasyčela: „No a co, já mám zase pupínky na zadku!“ „Neukazuj mi to,“ zarazila jí Starší. Mladší jí uraženě vykašlala do tváře pár svých virů a odsekla: „No, to kdybych měla velký nohy, chlupatý ruce nebo jinou z těch blbin, co se ti líbí na chlapech, tak to by ses podívala, co?!“ Je nemocná, tudíž mírně konfliktní. Přičítám to nudě. Starší není nemocná, ale mírně konfliktní je též. Přičítám to věku. Naštěstí si holčičky vystačí samy a na mě jsou celkem hodný :O)

Starší je hodná především proto, že jsme jí koupili nábytek, co chtěla a tím co nechtěla, jsme obdarovali bratra Vafina. Spokojenost na všech stranách krom té nejmenší („Héj, ona bude mít hezčí pokojíček než já! To jí budu muset závidět!“). Nutno podotknout, že prvorozená vypracovala podrobný plánek toho, jak má její pokoj vypadat do těch nejmenších detailů. Vysloužila si Lví pochvalu, neboť Lev zbožňuje lidi, kteří plánují, čímž naše manželské soužití pravda trpí, neboť já propaguji magická kouzla okamžiků a tvrdohlavě si stojím za tím, že všechno se naplánovat nedá. Asi je to tím, že je ve mně pořád ještě kus nezodpovědnýho dítěte, který doufá, že mu vstoupí do cesty něco úžasnýho a chci mít dostatek prostoru, abych tu úžasnost mohla přijmout. Vím, že je to iracionální, ale taková já prostě jsem. A trvám na tom, že kdyby té mé iracionálnosti nebylo, nikdy bychom při toulkách a výletech nazdařbůh nenašli tolik pěkných míst a nezažili nejedno dobrodružství, kdybychom se drželi předem přesně naplánovaných tras. A to si myslím, že je na životě fajn. Lev si to nemyslí a je to tak v pořádku, protože kdybychom byli nezodpovědní oba, kdo ví, kde by nám byl konec.

Ale i když je to v pořádku, stejně jsem ráda, že minulým víkendem skončily hrubé práce v našem bytě, čímž se uzavřela kapitola plánování, jaká kde bude barva stěn nebo podlahy. Poslední místností, která byla pokořena, je naše budoucí ložnice, co dosud sloužila jako sklad toho, co se jinam nevlezlo. Teď už nemůže, neboť je v ní vymalováno okrově žlutou a na zemi je plovoucí podlaha. A protože je náš hlavní pokladač podlahy v rozporu se svými zády, řekl Lev: „Položím to sám! Už jsem to viděl stokrát, nemůže na tom být nic těžkýho!“ „Když myslíš,“ řekla jsem opatrně, jelikož jsem se ho nechtěla dotknout. V sobotu si tedy Lev zakoupil speciální pilku, zapojil ji do zásuvky, cvičně s ní párkrát zavrčel a zajásal: „Já se tak těším!!!“ „Já se o tebe bojím,“ přiznala Mladší a radši odešla z pokoje. „Hlavně si nic neuřízni,“ poradila jsem muži a radši odešla taky.

Z místnosti se ozývalo řezání, vrtání a výkřiky: „Já jsem tak dobrej!“ nebo „Pojď mi to podržet!“ nebo „Kde mám tužku?!“ nebo „Ten úhelník je na hovno!“. A úplně nakonec se ozvalo: „Pojď se podívat!“ I šla jsem. A něco vám řeknu, vyrazilo mi to dech. „Ty jo, ty seš fakt kutil!“ uznala jsem obdivně. „Dyť sem to říkal!“ připomenul mi Lev a neodpustil si, aby uštěpačně nedodal: „Třeba si mě teď budeš víc vážit, když máš tak ráda lidi, co umí něco udělat rukama…“ Měl pravdu. Stejně jako Lev obdivuje lidi, co si umí všechno do posledního detailu rozplánovat, já obdivuju ty, kteří dokážou něco vytvořit. Úplně vážně. „To asi budu,“ připustila jsem tedy upřímně a tak Lev ještě s lehkou nonšalancí vyměnil vypínač a ukopnutou zástrčku.

Tyto pracovní úkony způsobily, že se opět rozptýlil jemný prach po celém bytě, a když jsem se vrátila v pondělí od zubaře, lehčí o půl vytrženýho zubu, našla jsem na televizi prstem v prachu napsaný vzkaz. Než se k němu dostanu, odbočím do zubařské ordinace. „Dnes sama, co?“ zahlaholila paní doktorka zvyklá na dětský pacienty, které jsem se vnutila na zákrok. „Sama,“ přitakala jsem, a zatímco jsem se soukala do návleků na boty, poctivě jsem přiznala: „A pořád se bojím! Doma jsem už nahlásila, že to nepřežiju!“ Paní doktorka se rozesmála, řekla něco o zbytečné panice a nabídla mi místo na zubařském pojízdném křesle. Už navždy budu chodit k dětské zubařce! Byla TAK hodná a TAK trpělivá jako žádnej jinej zubař před ní. Všechno mi vlídně třikrát vysvětlila, načež vzala do ruky kleště. „Paní doktorko, moment! To mi musíte dát nějakou drogu, jestli mi chcete trhat zub!“ bránila jsem se. Lékařka se smíchy roztřásla, až jí kleště poskakovaly v dlani. „Nebojte,“ vyzvala mne, když nabrala dech, „Já vám to pomažu tady tou znecitlivující mastičkou.“ „To myslíte, že bude stačit?!“ zamračila jsem se skepticky. „Bude!“ pravila neoblomně. A měla pravdu. Za dva týdny, až mi splaskne dáseň a trochu se zacelí díra, spolu prý vymyslíme, jak to zamaskovat, aby ten kousek zubu, co mi nechala, zase vypadal trochu jako zub celej.

A teď ten vzkaz. Na stojanu plazmy stálo: UTŘI MĚ! „Tos tam napsala ty?“ obrátila jsem se překvapeně na Mladší. „Ne, ode mě jsou tam ty srdíčka. To tam napsal taťka,“ informovalo mě dítě. „Aha,“ přijala jsem logické vysvětlení a šla se převlíct do naší nové skoroložnice, v který nemusím ani svítit, protože barva na stěnách působí tak, jako kdyby se do pokoje nastěhovalo letní polední slunce. „Už jsem to zařídila,“ oznámila mi trpaslíková hrdě. „Tys to utřela?“ zeptala jsem se a chystala si okázalou pochvalu za pohotové jednání. Mladší se zasmála: „Ne. Proč? Já jsem odepsala.“ To dítě bude asi nezodpovědný po mně…

A ještě jedna věc, která se v pondělí úplně neplánovaně přihodila, protože byla plánovaná až o týden později – jsem popáté tetou! Bratr Mafin a Princezna nám do rodiny přidali mrňavou půlmetrovou minislečnu trpaslíkovou. Jmenuje se Sára a s čepicí na hlavě vypadá jako Princezna. Bez čepice vypadá jako brácha. Tak jsem zvědavá, jakou podobu má pro sebe nakonec v plánu. ;O)

Tak pěknou poslední lednovou neděli a ať se vám přihodí něco neplánově krásnýho. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *