O radostech a strastech

O radostech a strastech

Když o tom tak přemýšlím, moc racionálních důvodů k radosti otcovství a rodičovství obecně vlastně ani nepřináší. Velký div, že lidstvo jako druh dosud nevymřelo.

Už jenom všudypřítomné vědomí toho, že člověk je a dlouhou dobu bude zodpovědný za někoho, kdo je sice samostatnou bytostí schopnou zkoumat prsty, co že je zajímavého v té bílé krabičce u dveří, kam tatínek zastrčil nabíječku mobilu, ale na druhou stranu nemůže pochopit rozdíl mezi silnoproudem a slaboproudem. Dále podvědomý strach,jestli se odněkud neozve dutá rána následovaná nářkem. Na takové situace je u nás doma expert M, který pokud si denně nezpůsobí alespoň dva úrazy, není zjevně ve své kůži. Rodičovství prostě znamená být neustále ve střehu, protože děti nevezmou v úvahu, že šel člověk spát teprve hodinu před tím, než se rozhodly začít skákat po posteli, nebo že je neděle, svátek, začalo chumelit, …

Ten neúprosný stereotyp každodenního opakování jednoho a téhož rituálu trvajícího čtyřiadvacet hodin opravdu vůbec není sexy. A rozhodně je to o dost míň zábavné než se prostě moci kdykoli sebrat a někam odjet, zůstat někde dýl, přestat na všechno myslet a tak. Možná je toto důvod, proč si ženy zvykly ohraničovat sousloví mateřská dovolená zřetelnými uvozovkami. Je to tak. Mateřská prostě není od toho, aby byla sexy.

Tohle všechno se navíc mísí s běžnými provozními problémy a otazníky – jakou zvolit konzistenci kašičky, aby nebyla moc hustá, proč je na druhou stranu tolik řídká konzistence toho překvapení, co začalo prosakovat plínkou, ozývá se ten kašel, který J s takřka železnou pravidelností přepadá během noci, na průduškách – i s problémy řekněme systémovějšími, z nichž nejdůležitější je ten, jak úspěšní ve výchově budeme.

Ale nenechte se mýlit. Nejsem ideální otec a starosti s kašičkou, případně s tuhostí či tekutostí náplně kaťat ke mně většinou doléhá jen jakoby z dálky a v případě těch kaťat se snažím, aby to bylo z opravdu dostatečné vzdálenosti o to spíš, že s odstraňováním kousků nestrávených zbytků ze zadečků mám fakt problém.

A problém mám i s tím, když musím vypnout vypínač mimorodičovských starostí a soustředit se jen na výchovu. A vím, že nejsem sám – jeden kamarád zůstal nedávno doma se svými třemi ratolestmi sám a úrazů bylo najednou o dost víc. Ale je pravda, že on je zrovna typ lidí, kterým péče o pokaděné dítě vůbec nevadí.

Přes všechny ty racionální nevýhody rodičovství jsou tu i nesporné výhody (o emocionálních, které koneckonců vždycky převáží všechny ty bezesné noci, opravdu není řeč). Jednou z nich je obecná tolerance okolí k infantilitě. Když si před pravidelným pátečním plaváním s M a po něm stavím s dětmi hrady nebo když se raduju z dárků, které přinesl dětem Ježíšek (pravda, trochu jsem mu pomohl to zařídit), není na tom kupodivu nic, co by pohoršovalo.

Kromě toho umějí děti otevírat dveře, což člověk v zemi s přefeminizovaným byrokratickým aparátem s úspěchem a rád využije. Dost nepochopitelné ovšem v takových případech je, že ten klouček, který se před chvílí venku poblinkal a ráno mě praštil dřevěným mečem do hlavy, připadá těm úřednicím tak roztomilý…

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *