O příletu, šampiónech a mořským světě

O příletu, šampiónech a mořským světě

Přestože nám letadlo startovalo až kolem jedný odpoledne, zahájili jsme přípravy na cestu i následnou přepravu ve velmi, VELMI, brzkých ranních hodinách, bo jsme se museli dostat do Práglu včas.

Dle plánu jsme zanechali auto v garáži u firmy a přivolali taxík. Nikdy v životě jsem se nesetkala s tak svérázným řidičem a nikdy v životě jsem se v taxíku tak nepobavila. Nikdy v životě mi taky taxikář nenabídl, jestli si to nechci odřídit sama, nikdy jsem nikoho na adresu policistů neslyšela rozšafně říct: „Ti mě vždycky rozdovádí!“, nikdy bych nečekala na dotaz: „Proč jedete tudy?“ lakonickou odpověď: „Nechce se mi na kruháč. Ty já vyloženě nesnáším…,“ nikdy jsem neslyšela nikoho v kostce odvykládat svůj život, v kterým toho bylo hodně a spousta věcí neveselých, s takovým nadhledem a humorem, a nikdy jsem ještě od žádnýho chlapa nevyslechla: „No, moje žena si se mnou fakt užila. Ale ona je ráda!“ Když jsme vystupovali před letištěm, bolely mě tváře od smíchu a slzely mi oči. Dovolená začala.

Letiště na Mallorce mi připadalo děsně velký a děsně nepřehledný. Ta hrstka našinců, co s náma cestovala, se rychle rozprchla, takže jsme ani neměli koho pronásledovat s nadějí, že by třeba věděl, kam jde. Po pár metrech jsme naštěstí našli tabuli, která nás nasměrovala do míst, kde jsme tušili naše zavazadla. Byly tam, byly celý a pořád stejně velký i těžký. Šla jsem tudíž pro vozík.

Protože jsem dovolenou zařizovala já a protože byla zprostředkována skrz jeden CK servis, byl Lev až do poslední chvíle klasicky skeptický. Až jsem ho chvilkami podezřívala, že si snad fakt přeje, aby na nás před halou od cestovky nikdo nečekal a nikdo o nás nevěděl a tak vůbec a úplně jsem v duchu živě viděla, kterak chmurně pokyvuje hlavou, vrhá na mne vyčítavé pohledy a brblá: „Já jsem to říkal.“ Spatřivši delegáta, zaplavila mě vlna zadostiučinění a euforie. Lev ani neskrýval překvapení, ale pro jistotu podotknul, že zcela jistě nenajdeme venku autobus, co nás má dovést do hotelu. Našli jsme ho hned. Stál uprostřed teplem sálajícího parkoviště mezi dvěma palmama, co se majestátně tyčily až někam k azurovýmu nebi. Lev řekl, že jistě dostaneme úpal, jelikož nemáme žádné tekutiny. „Neměly bysme mu říct, že ho máme taky rádi?“ zeptala se Mladší, když náš optimista odešel kouřit do stínu.

Lev brblající se na Lva spokojeného přepnul až v okamžiku, kdy v čase večeře vstoupil do jídelny. Učinil tak slavnostní větou: „Ty vole, tady se mi bude líbit!“ A musím říct, že ani trochu nekecal a že za to nemohly jen ty pásky, co nás pasovaly na all inclusive.

Hned první večer jsme se vydali na průzkum vedlejšího přístavního městečka Portals Nous. Takový kvantum luxusních lodí a jachtiček všech velikostí nemohlo nechat žádnýho chlapa chladným. Snad proto jsme se pak ještě po několik večerů vypravovali na tenhle výšlap a snad proto máme z letošní dovolený nafocených přes sto fotek jen odsud.

Pravda, dost tomu pomohl i ten malinkej rozkošnej osamocenej plážovej bar pod skálou, kterej jsme objevili druhý den. Ten den vyhráli Španělé mistrovství, ve všech plážových barech i restauracích se tlačili lidi u televizí a s napětím očekávali výsledek. Už proto, že na Mallorce je nejen spousta Španělů, ale i spousta Němců… I když jsme zápas nesledovali, věděli jsme o každým gólu, co padnul, protože ostrovem se nesla za západu slunce vlna nadšení a křiku, která rozřezávala červánky. Vítězství přišlo za soumraku. Ten večer se ale na Mallorce stmívání nedařilo, protože do noci vybuchovaly ohňostroje, který směle konkurovaly všem hvězdám na nebi. Moře šplouchalo, na jeho hladině se zrcadlil měsíc a barevný světýlka ohňostrojů, racci splašeně hledali útočiště ve skalách, vítr jemně hladil po těle, my jsme seděli v baru, popíjeli orosený pivo, trpaslíková oblíbenou fantu, na stole pronikavě voněla svíčka a euforický číšník nám dal v rámci vítězství při placení slevu. Asi si jako mnoho jiných myslel, že k nim prostě patříme. Nebo si myslel, že patříme k těm druhým a bylo mu nás líto. Nebo měl zkrátka jen radost. Když jsme se ten večer vrátili do hotelu, byla společenská místnost plná slavících lidí a na plný pecky tu z reproduktorů řvalo: „We are the champions!“ To množství emocí mě objalo jako už dlouho nic. „To si musím nakreslit do deníčku,“ vydechla Mladší.

Když jsem plánovala tuhle dovolenou, ze všeho nejvíc jsem se těšila na delfíny. Zatím jsem je naživo zahlídla jen jednou v životě při plavbě lodí a byl to takovej okamžik, že jsem si ani nebyla jistá, zda se mi to nezdálo. Marineland, neboli místní Mořský svět, byl od místa našeho pobytu jen kousek. Taxíkem jsme do něj dorazili snad za slabých deset minut. Zajímavý je, že většinu taxíků řídí na Mallorce ženy. Vlastně jsem ani nečekala, jak moc fajn to bude. Myslela jsem, že se mrkneme na to, jak skáče pár delfínů, předvedou nám několik cvičených papoušků a nazdar. Omyl.

Marineland mi vyrazil dech. Když jsem sledovala perfektně připravený vystoupení lachtanů, přistihla jsem se u pocitu, jakej jsem měla naposled snad jako malý dítě. Absolutní fascinace.

Lachtani byli kouzelní. Měli secvičený scénky, tleskali si, dělali blbosti, skákali, hráli si s míčem, proskakovali kruhy, dělali jako fórky, když se po nich něco chtělo, zakrývali si oči, jakože tam nejsou a jiní zase plácali cvičitele ploutví po zadnici, jako kdyby říkali: „Hele, vyber si mě, já to zmáknu!“

Delfíni přišli na řadu po lachtanech a nezklamali ani v nejmenším. Zvlášť efektní bylo, když skákali převysoko nad hladinu, když vozili na zádech svoje lidský asistenty, kteří na nich dokonce dokázali i surfovat nebo jim stát na čumáku, a taky když vyklouzli hladce z vody a byli jen na natažení ruky od nás.

Papoušci byli taky fajn, i když nejezdili na kole, jak mě navnadila Denča. Ale i ty jakože kolečkový brusle byly dobrý a papouščí soutěže neměly chybu.

Kromě těchto atrakcí jsou v Marinelandu ještě srandovní tučňáci, rejnoci od mrňavých po obrovský (někteří si je hladili, ale my jsme měli kapku strach), želvy malý i velký, žraloci a jiný mořský živočišstvo, koutek pro děti s bazénem a malým tobogánem, malá pláž u moře, na kterou se dostanou jen návštěvníci a samozřejmě občerstvovny a suvenýrovny. Těch využila Mladší, bo nutně potřebovala zmrzlinu a náhrdelník s delfínkama :O)

Zkrátka a dobře – jestli se na Mallorcu někdy vydáte dovolenkovat, nenechte si ten zážitek ujít. My na něj budeme vzpomínat dlouho.

A příště bude povídání o tom, jak jsme si půjčili auto.

Pěkný prázdniny!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *