O osobitosti

O osobitosti

Kdybych chtěl opakovat staré otřepané klišé, povzdechl bych si dnes hned v úvodu, že na dětech člověk nejlíp vidí, jak stárne. Je to tak – před několika lety se nám narodil dáreček, kterého jsem hravě unesl na předloktí, a dnes je z něho takřka pětiletá slečna, s níž se dá rozmlouvat o mnoha tématech – a někdy dokonce smysluplněji, než když člověk tlachá s leckterým dospělým.

Rozhodně tu ale nechci vzdychat nad tím, jak si připadám starý a opotřebovaný, i když už na to ve svém věku mám rozhodně nárok. Zároveň s oním rozhrkaným klišé si totiž každý aspoň trochu vnímavý rodič uvědomuje, jak se jeho děti stávají den po dni stále větší individualitou. Nepřestává mě udivovat, jak se ty malé bezbranné balíčky, které jsme si postupně vozili z pražských a krkonošských porodnic, před našima očima vyvíjejí v samostatné bytosti. A všechny pak po svém reagují, přemýšlejí, zkoumají, vyprávějí, zpívají si, ptají se, … Je s podivem, že v žádném případě nemůžeme tvrdit, že se v tom či kterém projevu podobá jedno dítě nějakému jinému. Všechny tři jsou prostě individuality, přestože rodiče – soudě podle charakteristických fyziognomických rysů jejich potomků – jsou ve všech případech jedni a ti samí.

Zatímco J si zhruba po devíti měsících začala uvědomovat, že ze světa toho pozná mnohem víc, když se bude aspoň nějak pohybovat, načež zvolila píďalkovité přesuny na krátké a později delší vzdálenosti, M se prakticky ve stejném věku rozpohyboval ve stylu levá ruka – pravá noha – pravá ruka – levá noha. A nejmladší A se stala přebornicí v rychlém úprku po kolenou a tahle zkušenost se jí moc hodila, když se jí ještě dva měsíce po jednom roce nedařilo používat k chození chodidla – dál chodila po kolenou, ale už ne po čtyřech, nýbrž po dvou.

O tom, že jsou to tři samostatné bytosti, svědčí také skutečnost, že ta tři individua začala komunikovat sama mezi sebou a že jsou schopna vést spolu rozhovory a vzájemně se vyprovokovat k aktivitám, při nichž jeden kopíruje druhého, přičemž nás svou dojemnou nemotorností nakonec stejně přesvědčí, že každý je opravdu trochu jiný. V nastartovaném autě napěchovaném dětmi se například jedno druhého ptá, jakou barvu bonbónu má rádo, druhé prvnímu odpovídá a třetí mu dává najevo, že ten žlutý, který mu podává, rozhodně není tak dobrý jako ten bílý, který dostalo druhé. Pak začne jeden z prcků jen tak zbůhdarma křičet, a protože se přece jedná o velmi zábavnou činnost, postupně se rozkřičí všichni a je jasné, že každý tu hru vnímá trochu jinak. Komická situace, když si člověk uvědomí, že tenhle komunikační styl zvolily osoby, z nichž nejstarší sahá průměrnému dospělému zhruba do pasu…

Jejich svébytnost se ostatně odráží i v tom, jakým způsobem se ze dne na den rozhodnou opustit dosud upřednostňované způsoby zábavy a bez varování se přeorientují na něco jiného. O J bylo možné dost dlouhou dobu pochybovat, je-li to vlastně holka: protože nemá náušnice a vlasy jí rostly pomalu, většina lidí usuzovala na to, že ten blonďáček, který si hraje nejraději s auty, musí být jistojistě chlapeček. Dnes na své vlasy, které už jsou na dohled od ramen, nedá sáhnout, auta s radostí přenechává bráchovi a rozmanitou hrací škálu nahradila nejprve kadeřnická sada a poté hrad s panenkami. A o této růžové slečně by dnes nikdo neřekl, že je to kluk, i když náušnice pořád nemá.

Koneckonců se ta jejich osobitost projevuje právě i v té zmíněné fyziognomii. I když, jak říkám, existují některé společné znaky, které všechny tři děti bezpečně přiřadí k naší rodině, každé z nich vypadá přece jenom trochu jinak. Zatím to proto vypadá, že bychom měli J, M i A od sebe snadno rozeznat, a to i s nastupujícím stářím, nad nímž jsem si v úvodu sloupku dovolil tak klasicky zahořekovat.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *