O obrnách

Dětská obrna je nemoc, která je na ústupu díky preventivnímu očkování, jež u nás probíhá od roku 1957. Mnozí z vás si jistě vzpomenou na „očkování”, při němž se vakcína polykala ze lžičky. Od roku 1961 se v naší zemi nemoc neobjevila, takže není nutné se jí obávat, ale je dobré mít o ní alespoň základní přehled a znát rozdíl mezi dětskou obrnou a dětskou mozkovou obrnou.

Název onemocnění je poněkud zavádějící, protože obrna nepostihovala jen děti, ale s věkem dokonce stoupalo riziko onemocnění. Nemoc způsoboval virus, který se přenášel zejména špinavýma rukama či znečištěnou vodou. Nemoc se ve většině případů neprojevila viditelnými příznaky, její přítomnost se prokázala jen vytvořením protilátek. Jen asi jedno procento postihla obrna, která poškodila zejména velké svaly na nohách a někdy i dýchací svaly. Důsledkem byl pomalý růst kostí a vznik jejich deformací.
Dětská obrna je doufejme už jen historickou záležitostí, ovšem dětská mozková obrna (DMO) je nemoc, která je bohužel nevymýtitelná. Je to velmi obsáhlé téma, o němž by bylo možné napsat povídání na několik pokračování. Zkusíme však poskytnout zejména rodičům malých dětí alespoň základní informace o nemoci, která může postihnout i jejich potomka.

Nejprve si uvedeme možné příčiny DMO, která může být buď vrozená, nebo získaná. Příčina vrozené DMO není zcela vysvětlena, ale souvisí s infekčními onemocněními (nejznámější jsou zarděnky) matky v době těhotenství, v úvahu přichází i cévní mozková příhoda nenarozeného plodu, při níž praskne cévka a dojde k poškození části mozku. Dětí s vrozenou DMO je nejvíce mezi těmi, které se narodily předčasně.

V případě získané obrny je na vině mozková infekce (např. zánět mozkových blan) nebo mechanické poškození mozku při porodu, či následkem zranění hlavy po narození nebo v prvních letech života.

Dítě s DMO je viditelně opožděné při vykonávání základních pohybů jako je sezení, lezení a chůze. Dalším projevem je buď strnulost ve všech pohybech, nebo naopak velká uvolněnost až ochablost. Pokud u dítěte zpozorujeme problémy s hýbáním, měli bychom navštívit dětského lékaře, který rozpozná, zda dítě trpí DMO nebo jinou poruchou.

DMO je nevyléčitelná, ale jsou způsoby, jak lze život nemocných zlepšit. Velmi záleží na konkrétním typu postižení; někdy je dítě jen trochu nemotorné, avšak při těžších formách má problémy s chůzí a ovládáním horních končetin a potřebuje trvalou péči.

Nemoc se projevuje několika způsoby. Nejčastěji trpí nemocní ztuhlostí, křečovitým stažením svalů především horních či dolních končetin. Pro menší část postižených jsou typické pomalé nekoordinované pohyby buď dolních, či horních končetin, případně je postiženo i obličejové svalstvo a jazyk, což způsobuje nekontrolovatelné grimasy či mlaskání. Vzácnější poruchou je problém s udržením rovnováhy a s jemnými přesnými pohyby, např. zavázání tkaničky. Tyto formy postižení se často kombinují a přidávají se k nim další onemocnění, která jsou důsledkem postižení konkrétních svalů nebo špatně fungující části mozku.

Mnoho dětí s DMO trpí poruchou zraku, nejčastěji šilháním, které se dá někdy odstranit operací. Téměř polovina dětí s obrnou má epileptické záchvaty. Epilepsie samotná je nemocí, která se dělí na několik typů a zasloužila by si zvláštní zpracování. (Můžeme se k ní vrátit při některém dalším povídání o zdraví.) Tělesné postižení někdy doprovází i mentální retardace, která má opět několik stupňů, od mírného intelektuálního nedostatku až k těžkému postižení. DMO má při těžších formách také negativní vliv na tělesný růst. Děti od kojeneckého věku rostou pomalu a i v dospělém věku jsou menšího vzrůstu, což je způsobeno poškozením té části mozku, která má na starosti vývoj organismu.

Řekli jsme si, že DMO je nevyléčitelná, ale pokud lékař určí nemoc včas, lze spoluprací psychologů, fyzioterapeutů a dalších odborných lékařů zabránit upoutání na vozík a vyčlenění dítěte ze společnosti. Mnoho dětí zvládne s určitými úpravami výuku na běžné základní škole a snáze pak překoná problémy při hledání zaměstnání. Nejdůležitější je předčasně se nevzdávat a stále nemocného povzbuzovat a ukazovat mu jeho pokroky. Největším utrpením totiž není samotné tělesné postižení, ale vnímání své odlišnosti od zdravého okolí.