O matkách, trpělivosti a čepicích

O matkách, trpělivosti a čepicích

Nasněžilo. Je to tady. Větu „Já se tak těším na Vánoce!“ opakuje Mladší stále častěji. Na moje „Nevím proč…“ reaguje úsměvem, co říká: „Nic na mě nezkoušej, vyšpionila jsem, co se dalo…“

„Seš normální šmírák!“ obvinila jsem holčičku uraženě a logicky dodala: „A ani se to nesnažíš zamaskovat, abych to nepoznala.“ Uculila se. „Jsem,“ přitakala vzápětí. „Kazíš tím radost a překvapení jen sama sobě!“ láteřila jsem, zklamána v podstatě nejvíc sama sebou, protože poprvé v jejím životě objevila tři dárky ještě před kýženým dnem předání, což bylo pochopitelně hlavně moje selhání. „Ježíšek si to všechno vezme zpátky a nedostaneš nic!“ pravila jsem dramaticky, těžko popírajíc dědičné sklony k hysterii. „Klajdek, mami!“ řekla a objala mě tak silně, jako kdyby ani neměla teprve jedenáct let.

„Klajdek? Co to je?“ zeptala jsem se zaskočeně. „To je jako klídek. To jsem vymyslela!“ vysvětlila mi pyšně. Z toho plyne, že nejfrekventovanější slova posledního týdne u nás jsou těším, Vánoce, klajdek. A ještě princezna. To ale říká Starší, která, ač netuším, kdo ji k tomu navedl, nabyla dojmu, že JE princezna a často žádá slovní potvrzení, že jako princezna vypadá. Ode mě. Jo, lidi, být matkou není jen tak.

Tuhle jsem přišla na objevnou myšlenku. Ta velká chvíle nastala v přecpaném trolejbusu, do kterého jsem se natlačila, šťastna, že alespoň na chvíli uniknu těm bílým vločkám skládajícím se ve větru do početných skupin napadajících nevinné občany. Tak tedy ošlehána větrem a bandou vloček, co na mně pozvolna roztávaly, stojím kousek od prostoru pro kočárky. Jeden tam zrovna parkuje a spí v něm mrně s medvídkovou čepicí. Hned se mi vybaví, že Mladší taky mívala medvídkovou čepici s ušima a ano, rozněžní mě to. Vedle kočárku stojí matka a rozpráví s asi tříletým Honzíkem. Honzík je rozumbrada. Netrvá dlouho a cukají mi koutky, dokud se nestane něco, co je rozcukne do hlasitého smíchu, protože taková já už jsem. Moje děti by možná řekly, že se neumím ovládat, a možná by měly pravdu. Honzík totiž, jak jsem pochopila, celou cestu čeká na to, až se uvolní dvousedadlo. Nechce sedět vedle cizího člověka a sedadla pro jednotlivce v tomto trolejbusu chybí. Chápu ho, taky nerada sedím vedle někoho cizího. Když se konečně jedno dvousedadlo uvolní, Honzík zvolá: „Huvá!“ a žene se k němu. Než ale stihne proběhnout uličku, usadí se na něj nic netušící paní. Honzík je právem pobouřen, naštvaně se otočí k matce a zvolá: „No tohve! To je ave zvobivá paní!“ Může mi někdo vyčítat, že jsem se smála? Ha?!

Nicméně abych se vrátila k původní myšlence. Zaujalo mě, jak je Honzíkova matka trpělivá. Myslím, že taková je většina matek malých dětí, nebo by aspoň být měla. Já osobně jsem bývala ukrutně trpělivá, když jsem měla trpaslíky. Toto uvědomění mě vedlo k otázce, kam se ta trpělivost poděla, a dospěla jsem k závěru, že trpělivost matek klesá v přímé úměře s velikostí potomků. Z toho vyvozuji, že je jedině dobře, že přichází okamžik, kdy už potomek neroste, neboť matčina trpělivost je po období jeho růstu již dosti pošramocena a pravděpodobně nemůže klesnout níže. Má-li odrostlý potomek mladšího sourozence, je ve výhodě, neboť může odčerpávat matce z trpělivosti určené mláděti. Nemá-li mladšího sourozence, měl by mít již dostatečně vyvinut pud sebezáchovy.

Myslím, že Starší už neroste, neboť moji trpělivost, která mi pro ni byla osudem dána, až tak nepokouší. A dobře dělá. Poslední zbytky si musím uchovat pro Mladší a její pubertu. Zatím je ještě klajdek, ale ono to přijde. Pochopila jsem to při prvním letošním náporu mrazu, když holčička vyběhla ven prostovlasá. Nemohla jsem si nevzpomenout na jedenáctiletou Starší, která v tomto věku též objevila svůj odpor k pokrývkám hlavy. Och, co mě jen šály a čepice stály trpělivosti! A i kdybych si tenkrát byla bývala plíce vyřvala či se stala mistrem manipulace a lstí, nebylo by mi to nic platné, protože argumenty prvorozené byly nezlomné. Nedbaje na nekončící rýmu a celosezónní kašel trvala na tom, že její plavé vlasy zůstanou rozevláty a krk co nejholejší, neb jinak, a to vidí každý soudný člověk (do této skupiny matka očividně nepatří), s těmito dvěma doplňky vypadá za a) jako debil nebo za b) jako kráva. Jo, jasně, nepomohl mi odpor, ba ani souhlas. Starší ostatně trpěla antipatií k čepicím od raného dětství. Často chodila rozchocholena a její zlaté vlásky zdobila zrnka písku či pouličního prachu, protože čepicemi flákala o zem a já, matka tenkrát nezkušená, jsem jí je trpělivě vracela na umíněnou kebuli. To jsem ještě nevěděla, že je množství trpělivosti omezené a že jím nemám na čepice plýtvat…

Jednou dokonce během návštěvy zoo mrskla apartní růžový sametový baret, na kterém má mladá naivní mateřská duše vskutku lpěla, do ohrady s velbloudy. Ti měli evidentně mnohem lepší cit pro módu nežli tříletá Starší a baret se jim na první pohled zalíbil. Jelikož jsem však byla matka nejen naivní, ale i chudá, udělala jsem nemožné, abych baret získala zpět, ač jsem si tím vysloužila nenávist dívenky i velbloudů a po akci jsem vypadala, jako kdybych právě absolvovala wellness s hrochy. Beztak jsem ale měla trpělivosti na rozdávání. K nevíře. A teď? Šály a šátky u prvorozené frčí a minulý týden mě dokonce obvinila, že je jí kvůli mně zima na hlavu, bo jí nekoupím čepici. No tak jsem se zastyděla, to dá rozum, a šly jsme čepici koupit. Vrchol všeho je, že ji Starší fakt nosí.

Poučena čepicovou kauzou s jedenáctiletou prvorozenou, z níž jsem nemohla vzejít jako vítěz (teď již to vím), přistupuji k současné čepicové kauze s jedenáctiletou Mladší úplně jinak a pokrývku hlavy jí pouze doporučuji. Jsem totiž ráda, že jsem sesbírala předposlední střípky trpělivosti a rozmluvila jí sukně. Člověk se naučí radovat i z malých vítězství, hlavně to chce klajdek. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *