Taky se někdy sami sebe ptáte, kde ty děti berou tu energii, když vy jste úplně hotoví, a ony, ač by měly po tom celodenním pinožení už dávno spát, běhají, skáčou, křičí a vůbec nevypadají, že už konečně utichnou?
Já se ptám poměrně často, i když mi to není vůbec platné. Kdybych totiž věděl, kam se chodí nabíjet, zašel bych tam taky, a někdy klidně i několikrát. Podezřívám je, že mají někde tajné zásoby. A čím té energie máme míň my, kdo soukromé skrýše sil nevlastníme, tím větší porce si nakládají.
Během posledního měsíce jsem byl takové nekončící hyperaktivity svědkem dvakrát. Nikoli doma, tam se to děje dnes a denně. Mé zážitky se týkají skupinového šílenství, což bylo o to zákeřnější, že se energie všech těch skřítků násobila a konec mohla přinést jen okamžitá apokalypsa.
První akce se strhla po karnevalu, který každoročně pořádáme. Člověk se může snažit sebevíc, pilovat scénář do poslední chvíle a pokoušet se být vtipný jak při samotném vymýšlení, tak při moderování, které stejně čas od času přejde do improvizace – pozornost dětí si získá jen sporadicky a vlastně spíš jen náhodou. Pravda, soutěží se účastnily snad ve větším množství, než bývá obvyklé, ale jinak nejevily žádné známky toho, že by je výstupy vtipných a pohotových uvaděčů nebo „vysloveně“ dětská hudba nějak výrazně zaujaly. Pak ale karneval skončil – a skončil tím, že jsme na starý dřevěný parket starého venkovského hospodského sálu naházeli prázdné kartonové krabice a začali jsme stavět hrad. Pro jednoho přítomného kluka, alespoň slovy jeho tatínka, akce teprve pořádně začala – jakmile se řeklo, že je konec organizované zábavy, začal si to užívat. A spolu s ním i všechny ostatní děti, které najednou v pokročilém večeru kdovíkde našly nikoli poslední, ale z pohledu rodičů pořádně čerstvé dávky energie. Stavěly, bouraly, přenášely a nakonec do postavených kreací skákaly. Celé tohle závěrečné odvázání se trvalo jistě tři čtvrtě hodiny.
Podruhé se stalo něco podobného o pár dnů později na koncertě, kterého se účastnili jak děti, tak rodiče. Většina účastníků se změnila, doba byla ještě pokročilejší – akce začala až po osmé večer. Rodiče většinou nepili, protože kvůli přítomnosti ratolestí museli přijet autem, ale i tak se bavili. Ale děti si to užívaly ještě víc. Uprostřed sálu byla totiž veliká postel, na které nejprve čtyř- a pětileté děti málem umlátily kašpárka, během koncertu spokojeně poslouchaly a v půl desáté, kdy už většina obvykle spí, spustily bitku s kousky molitanu. Házely je po sobě, po dospělých, po všech přítomných kašpárcích (většina lidí měla na hlavách šaškovské čepice), po posteli i po zemi. Prostě kolem desáté hodiny večer to tam vypadalo jako dopoledne ve školce, jen s tím rozdílem, že tam chyběly paní učitelky, které by to nějak usměrnily.
Přiznávám, že tolik energie nemám. Ale není divu, jestli jsem se v dětství choval stejně, je jasné, že už musím mít vybráno.
Add Comment