O blinkání už tu trochu byla řeč minule. Pořád je to ale téma, k němuž má naše rodina opravdu co říct. Jen co se uklidnil tatínek, který si ve své mladické nerozvážnosti sem tam ublinkl, přišly děti. A ty – s trochou nadsázky – blinkají rovněž rády.
Vlastně to ani tak neplatí o A, jejíž blinkací příhody by se snad daly spočítat na prstech jedné ruky. Víc jsme si užili s J, ale její bledé, mateřským mlékem vonící fleky, které se v prvním roce jejího života objevovaly prakticky na všem, byly takřka neškodné. A neškodné byly i tehdy, když už se k mlíčku tu a tam přidávala nějaká ta zeleninka nebo masíčko. A vyskytovaly se stále méně často – tu na křesle, v oblíbené hračce nebo na podlaze, jindy na čistém tričku (taky máte rádi ten všudypřítomný smrádek, který vás pronásleduje, i když se mu snažíte uniknout, až si nakonec všimnete, že máte na rameni flek od mrkve s jablkem?), jindy zase na tričku právě převlíknutém, a tedy ještě čištějším. Až jednoho dne blinkání rázem ustalo a dnes jím J projevuje jen občasné zdravotní indispozice.
Oproti ní si M zvracení užívá – tedy pokud se to tak dá říct. Ze svých zkušeností můžu řít, že to nikdy nebylo nic tak příjemného, aby si to člověk mohl užívat. Jenže M při svých častých zvracecích extempore vypadá, jako by mu to ani nevadilo – prostě si jen tak ublinkne a život jde dál. Pochopitelně se tak děje zrovna ve chvílích, kdy to čekáme nejméně, resp. dost často to nečekáme vůbec, takže jeho jídelníček nezřídka skropí to, co by toho rozhodně mělo zůstat ušetřeno.
Takové nevyzpytatelné vrhání vyžaduje pochopitelně značný postřeh, takže za ty tři roky jsme už docela trénovaní a dokážeme alespoň při některých příležitostech odtušit, k čemu se schyluje. Doma odbíháme pro mísu (případně si pro ni M dojde sám a odebere se na gauč, kde si „musí odpočinout“), v autě máme pro tyto účely připravený umělohmotný kyblík.
Druhý typ tréninků nám M poskytuje ve věci kontroly nezřízeného pojídání a popíjení všeho možného, a navíc ve velkém množství. Často totiž platí přímá úměra: čím víc snědených knedlíků, tím větší pravděpodobnost, že je dnes ještě jednou uvidíme. A to samé je možné říct i o pití.
Incident s nezměrným pitím okořenil loni před koncem roku naši návštěvu dětského divadelního představení. Velká J a A vyslaly tatínka se zbylými dětmi na příběh o Ježíšovi, aby se oddaly kouzlům adventního Starého Města, a jen co udýchaná trojice usedla do sedadel, vypil M celou flaštičku s pitím a vrhl. Tatík pod něj sice stihl rozevřít dosud neprohlédnutý program, ale protože to, co se vydalo mezi sváteční divadelní diváky, bylo velmi řídké konzistence, a kromě toho toho bylo dost, rozuteklo se to také do tatínkova klína a na zem.
Co vám mám povídat… Zatímco do té doby (ale ani potom) jsem nikdy nebyl schopen takové věci uklidit, protože se mi okamžitě zvedá kufr, tehdy jsem se musel pochlapit a za přihlížení celého hlediště a dozoru nečinných uvaděček jsem si musel dojít půjčit hadr a tu spoušť uklidit. Představení nezačalo dřív, než jsem s tím byl hotov. Odměnou za takovou oběť mi pak byly soucitné pohledy oněch drábských uvaděček o přestávce, ba i po skončení představení, které jsem strávil s pocitem mokra v kaťatech.
A tak si J a A adventní pohody příliš neužily. Sháněly totiž v okolí Staromáku nové, suché kalhoty. Leč sehnat během poslední předvánoční neděle nějaké slušivé kalhoty pro pozvraceného otce bylo jak se ukázalo úkolem téměř nadlidským, srovnatelným se zázrakem neposkvrněného početí – otevřeno měl jen obchod s indickými hadříky a prodejna Les a lov. Od té doby mám tedy v šatníku epesní zelenohnědé manšestráky, které využiju leda tak při vycházkách do přírody. Ale byly teplé…
Synáček prostě potvzuje platnost rčení Rychle nabyl, rychle pozbyl. A já se tímto omlouvám za naturalistické téma, slibuju, že příště si autentické popisy nechutností odpustím. Příhodu z divadla ale považuju za natolik vděčnou, že jsem neodolal pokušení uchovat ji tímto způsobem v paměti.
Add Comment