Zatímco poslední prázdninový víkend by se dal označit jako přípravný, ten předposlední se zvrhnul. Kdybych chtěla být jó hodně kulantní, nazvala bych ho jako… ehm… jak to jen říct a nedotknout se útlocitných čtenářů? Mno, dejme tomu, že to byl víkend záchodový. Jo, to by snad šlo.
Původně se zdálo, že to bude víkend tcháňatový. Ale už když jsme se blížili k Tcháňatovu, nevypadal Lev úplně zdráv. Fyzicky. Ačkoli o jeho psychickém zdraví jsem, pravda, též na okamžik zapochybovala. To když zakňoural: „Já se nudím!“ a jel chvíli v protisměru. Jen jsem zmateně zaječela. Svoji obvyklou výhrůžku jsem si nechala pro sebe, jelikož na ni řidič dle dřívějších zkušeností nereaguje tak, jak bych si představovala. Sdělení, že se pozvracím, nezačne-li řídit jinak, ho ani v nejmenším nerozrušuje. Naopak. Posměšně mi připomíná: „Tohle tvrdíš vždycky a ještě jsi to ani jednou neudělala!“ No, však on se jednou podiví. No nic. Takže tentokrát jsem jen chvíli ječela, čímž jsem si patrně vyčerpala nějaký to množství zvuku na plících navíc a taky kapku opotřebovala hlasivky, tudíž jsem po zbytek cesty mlčela.
Lev mlčel taky a rosilo se mu čelo. Později vyšlo najevo, že příčinou jeho rosení (a doufám, že i toho chvilkového pomatení smyslů) byla nějaká viróza, která jej upoutala nejdřív na lůžko, a když se trochu vyležel, vyhnala ho na záchod. Několikrát. Vzhledem k tomu, že začátek školního roku klepal na dveře, zakázala jsem dětem, aby se k otci přibližovaly. Když Mladší během dne pronesla, že je jí blbě, šly na mě mrákoty. Na mé zděšení reagovala trpaslíková přezíravým: „No, tobě by snad nebylo blbě, kdybys vypila tolik džusu na IKS?!“ Chtěla jsem ji opravit, že se říká na „ex“, ale její varianta mi připadala hezčí, tak jsem jen s úlevou přitakala: „To asi jo.“
Když jsme se v neděli vrátili domů, zdálo se, že by záchodovej víkend mohl být uzavřen. A skoro to tak fakt i vypadalo. Tahle viróza se ale ukázala jako pěkně vypečená, nebo měla prostě jen v neděli večer volno. Co já vím? Nebo…
Nebo se odmlčela, páč se zrovna rozdávala. Takový rozdávačný nemoci mám fakt ráda. V pondělí odjel Lev do Práglu v bláhové iluzi, že jest fit. Když mi od něj začaly chodit SMS, seděla jsem na záchodě už potřetí, ač bylo poměrně brzké dopoledne, a rozhodně jsem si tam nedělala manikúru.
(Vsuvka: doufám, že vás líčení těchto zážitků nepohoršuje.)
Díky mobilu jsem sledovala Lví cestu tentokrát z úplně nové perspektivy. Nebyly to zprávy, na který jsem zvyklá. Nestálo tam, že se blíží do cíle, že zastavil na kafe, že si něco zapomněl doma nebo že někoho potkal. Ba ne. Stálo tam, že neví, zda do cíle dorazí, že zastavil na záchod, že to stihnul, že by chtěl bejt doma a že naštěstí nikoho nepotkal. Taky tam stálo: „… už jsem myslel, že nedojedu a budu muset zastavit na dálnici a utíkat do lesa. Přemýšlel jsem, co mám v autě, co by se dalo použít na utření. Bohužel tam mám jen brusle…“ Tak mě to rozveselilo, že jsem se virózu rozhodla ignorovat. Pomohlo to. Teď mám angínu.
Kromě angíny jsme se celý týden krom jiného připravovaly na školu. „A co bude po tom ZKUŠEBNÍM dni, mami?“ Zajímalo Mladší. „Jak to myslíš?“ „No, že půjdu první den do školy jako na zkoušku, ne?!“ „Aha… mno… a druhej den tam půjdeš zase,“ řekla jsem zmateně. Leč druhorozená byla zjevně ještě zmatenější než já: „To tam jako budu chodit už každej den?! Tak to jako na žádnou zkoušku nebude?! To já už se asi netěším!“ A netěší.
Jediný, co ji na přípravách baví, jsou nový věci do školy. Záhadou se nejoblíbenějším předmětem nestala ani aktovka, ani pouzdro se známou myší, ani švihadlo (který jsme vůbec nemohli sehnat), ani všelijaký desky, sešity, tužtičky, gumy, ořezávátka a jiný hovadiny, natož papuče nebo cvičky, nad jejichž existencí Mladší nechápavě vrtěla hlavou a vyžadovala slib, že jim může říkat jinak než Jarmilky, neboť jest to stejně blbé jméno jako Kamil či Augustýn a ona, Mladší, si myslí, že taková blbá jména by se měla zakázat. Doslova řekla: „To hraničí s týráním dětí!“ „Zakážu ti televizi, jsi nějaká přehnaně přeinformovaná,“ řekla jsem já. Ale zpět. Největším favoritem mezi školními pomůckami se stal tenisák. Totiž dva tenisáky. „Super!“ zajásala školačka a narvala si míčky pod tričko s dodatkem: „Říkejte mi Džíno!“
Chodila prsatá celej týden. Naštěstí jen doma. Na ven prsa odkládala. Bohužel si totéž myslela i o některých ženách, které jsme potkávaly na ulici nebo v MHD. A bohužel se na to ptala s bezelstným výrazem neviňátka a hlasem jako hlásná trouba. A do třetice bohužel jsem se nedokázala nesmát. A nedokázala jsem se nesmát ani tehdy, když si Mladší doma prsa zase aplikovala a nadšeně mě přivolala: „Hele, co jsem vymyslela! Sleduj! Mladá ženská… stará ženská… mladá ženská… stará ženská…“ Asi vám to je jasný – při mladé ženské trčely tenisový míčky hrdě dopředu přesně v místech, kde má trpaslíková svůj hrudníček, zatímco při staré ženské míčky padly kamsi k pasu a tam se zarazily o vystrčenej pupík. „Z tebe budou mít ve škole radost,“ prorokovala jsem druhorozené. Míčky trčely v pozici mladá ženská, když Mladší překvapeně zvedla hlavu, vytřeštila svý už tak dost velký oči a vyhrkla: „Jé, jak to víš?“
Nevím. Ale doufám. :O)
Tak radostnej začátek školního roku všem!
Vaše teta Fily
Add Comment