Neštovice? Do výklenku!

Neštovice? Do výklenku!

Kdo, když ne my? Jest všeobecně známo, že jsme s doktory jedna nebo i dvě ruce, že jsme u nich zkrátka hromadně či jednotlivě pečení, vaření, dušení, smažení a snad i mazaní. Ani placené zdravotnictví nás od tohoto koníčku neodradí. Ba naopak. Kdo, když ne my, by měl prvního dne nového roku mířit na pohotovost? Dětskou pohotovost.

„Jé, tady nikdo není. Tak to je dobrý,“ radoval se Lev, když parkoval před budovou pohotovosti, na jejímž parkovišti nebylo jedno jediný auto, což jsem já osobně dosud nikdy v životě nezažila. Sotva jsme s opupínkovanou a oteplotovanou paní trpaslíkovou došli ke vchodu, pochopili jsme, že naše prvotní nadšení bylo zcela bláhové, naivní a mylné. Ze dveří vyběhla rozesmátá paní a halekala novoročně bodře: „Áchachááá, vy jdete na pohotovost? Ta tu ode dneška není. Je přestěhovaná! Áchachááá…“ „Kam?“ „Do dětské nemocnice. Áchacháááá…“

Před dětskou nemocnicí už k nadšení nebylo žádných důvodů. Parkoviště jako vždy přecpáno. Lev nás vyhodil před vstupní bránou a zmizel. Až na recepci mi došlo, že od tohoto dne nejsme pacienty, nýbrž zákazníky, a taky mi došlo, že jedinej, kdo má hotovost, je Lev, toho času hledač parkovacího místa. Mladší se zhroutila na židli s červeným polstrováním a já jsem oslovila dvě ženy za přepážkou: „My máme asi neštovice.“ „Neštovice?“ Otázaly se obě sborově, znělo to sice sehraně, ale trochu víc udiveně, než bych v tu chvíli chtěla. Pak jedna řekla druhé: „Co budeme dělat?“ Druhá pokrčila rameny a ušklíbla se. „Prý je sem přestěhovaná pohotovost,“ napovídala jsem jim a počítala v peněžence drobný, bo jsem pochopila, že dokud nezacáluju, mám možnost vidět doktora tak akorát v kantýně, kterážto byla zavřená, páč byl přece svátek. „Tak já někam zavolám,“ usoudila První, vytočila číslo a do telefonu zašveholila: „Marťo?! Máme tu prej asi neštovice. Kam s nima?“ Druhá ode mě zatím přebrala devadesát korun českých v kovových dvaceti- a desetikorunách. Za ně mi obřadně vtiskla do dlaně barevný lísteček o velikosti hrací karty z pexesa.

Poté jsem šla s Mladší dle instrukcí doleva a rovně…

„Promiňte,“ odchytla jsem na chodbě sestru, „poslali nás sem z příjmu. Asi máme neštovice. Nemáme jít čekat někam do izolace?“ „Neštovice?“ Podivila se sestra a sápala se po pexesu. Když ho ulovila, rozhlídla se pátravě kolem sebe a s výrazem objevitelky nové chemické sloučeniny pravila: „Neštovice? Tak to běžte do výklenku!“

Sedly jsme si s tedy Mladší do výklenku a já uvažovala nad tím, jak těm virům asi dojde, že za výklenek mezi ty tři mimina v autosedačkách nemůžou. Postupně k nám do výklenku přibyl ještě Lev, průjem a zvracení.

Po půl hodině mi bylo jasný, že by naše neštovicový viry musely být fakt neskutečně dobře vychovaný, kdyby se nešly podívat i za roh, a přestala jsem Mladší nutit, aby seděla nehnutě na lavici. „Pane doktore, tak já nevím,“ slyšela jsem z ordinace, „tak mrknete na ty neštovice? Já je teda asi pošlu na ortopedii.“

V ortopedické ordinaci, kde měli spoustu pěkných barevných ortéz a miniaturních berliček, potvrdil pan doktor naši diagnózu a poslal nás domů se slovy: „Víte, já vám ty recepty psát nebudu. Ono vás to přijde levněji, když si to v lékárně koupíte sama.“ Akorát mi ten dobrák zapomněl říct, že fenistilový kapky mi bez receptu nikde neprodaj.

No, takže si v prvním týdnu nového roku užíváme. Mladší má teplotu mezi 38 a 39 ºC, vypadá jako beruška tisícitečná, neštovice má totiž úplně všude. Kromě těla i na víčkách, v nose, v ústní dutině i v jiných otvorech. No, nádhera…

Vzhledem k tomu, že se jí to vyrazilo večer v rámci silvestrovských oslav, byla nakažlivá už pár dní před tím. Což jinými slovy znamená, že jsme nechali pár našich disciplinovaných virů v Tcháňatově, v místním aqvaparku, možná i v Práglu v IMAXu a pár hospůdkách, určitě jsme nechali několik virů i u Allory a pár jsme jich ten silvestrovský den roznesli i po přírodě v okolí, kam jsme si vyšlápli na procházku a kde si to nebohé dítě, co nemá prochladnout, radostně udělalo několik povedených andělíčků ve sněhu. Takže jestli jste se někdo pohyboval tam co my, hodně štěstí…

A o tom, jak jsme prožili Vánoce, prázdniny, silvestra, a taky o tom, jak mi Allora nenápadně usiluje o život, se můžete dočíst na blogu, kam už snad konečně brzy zase něco napíšu.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.