Nepochopená

Nepochopená

Moje děti mi prostě nerozumí. Samozřejmě, že to není žádná novinka. Jasné signály přicházejí již několik let. Leč zdá se, že se to už ani nesnaží zakamuflovat. Nerozumí mi okatě. Snad i schválně okatě. Naštěstí zatím jen tehdy, když začnu o svým dětství. Tuhle Starší předstírala, že zvrací, když jsem v autě pustila Michala Davida a nepřestala ani tehdy, když jsem se jí spolu s umělcem snažila notovat, že má príma rodiče… Mladší nepředstírala, že zvrací. Předstírala, že pláče a z okýnka řvala něco o týrání dětí.

Asi to bude tím, že už jsou na to dvě. Mladší dospěla do věku, kdy již není fascinována, jakoukoli báchorkou, kterou jí někdo nabídne. Má svůj názor. V jejím názoru je občas až příliš čitelný názor prvorozené. Tudíž jsou velmi silný protivník. Začnu-li v poslední době hovořit o svém dětství, stávám se terčem jejich posměchu. Někdy se ustrnou a litují mne. Velice často však o mých vzpomínkách pochybují. Obzvlášť Mladší, která si zkrátka nedokáže představit, že věci, co považuje za samozřejmou součást svýho života, jednoduše nebyly. Nebyly. Snad si na to ještě někdo pamatujete, ne?

Nebyly mobily, počítače, tudíž ani počítačový hry, všelijaký přehrávače hudby, co se vlezou do pidikapsy, barevný televize, obrázkový toaleťáky, navlhčený ubrousky, jednorázový plínky, multikina, kopečkový zmrzliny, několik značek oblečení a bot, zbožím přecpaný obchoďáky, brusle s kolečkama proklatě blízko za sebou, dětský silonky v tělové barvě, dětský šampaňský, kinderka a jiný vymoženosti.

„Jéééé, žvýkačka Pedro! Ta existovala, když jsem byla malá!“ zajásala jsem tento týden u pokladny v drogerii. Mladší nasadila skeptický výraz a můj dotaz, který začínal: „Nechceš…“ mě nenechala ani doříct. „Ano, chci ji ochutnat, maminko,“ pravila odevzdaně a věnovala prodavačce útrpný pohled. Měla smůlu, spojence v ní nenašla, neboť prodavačka byla ještě dřívější ročník než já. Naopak. Z počátku strohá osoba viditelně roztála, usmála se a se slovy: „Tohle tady dělá u Pedra skoro každej!“ podala Mladší žvejku. Stála jen dvě koruny! A ještě v ní byla tetovačka!

„Mami, co kromě céček a Pedra ještě budu muset vyzkoušet?!“ otázala se druhorozená, jakmile si do úst vložila tuhou růžovou žvejkačku a pokoušela se ji obměkčit svým smíšeným chrupem. „Je hrozně malá,“ konstatovala po té, co se jí podařila udělat jen mrňavá bublina, zatímco já jsem jí při nákupu balamutila, že z Pedra jdou dělat bubliny velký. „To není možný, pořádně to rozžvejkej… ukaž… no a teď to pořádně rozprostři na jazyk…“ „Mami, já umím dělat bubliny. Ale tahle žvýkačka je prostě malá,“ zarazila mě.

„Malá, jo? Pchá! Ty nevíš, co je malý. Když jsem byla malá já, tak jsem si ji ještě lámala na půlku!“

„A proč?!“

„Aby mi déle vydržela.“
„A proč?!!!“

„Protože to byla VZÁCNOST, když jsem dostala žvýkačku!“

„Vzácnost? A proč?“

To už jsme byly skoro doma a moje školení o sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se slibně rozjíždělo. Mladší mi otevřela dveře od výtahu a snad aby se v tom lépe zorientovala, zeptala se: „Počkej… takže všechno byla vzácnost?! I céčka?!“

„Ano, i céčka,“ přitakala jsem slavnostně.

„A kam se všechny poděly? Kde je máš, mami, když to byla taková vzácnost?“

„Někdo mi je ve škole ukradl.“
„A proč?“

„Protože to byla VZÁCNOST!“ zavrčela podrážděně.

„Hm… aha… byla to taková vzácnost, žes pak byla smutná?“

„Byla.“

„Tak smutná, žes i brečela?“

„Jo, brečela.“

„Kvůli takové blbosti jako jsou céčka?“ zakroutila Mladší nevěřícně hlavou, sundala si v předsíni boty a šla do pokoje, kde na ni v televizi na PS3 čekala virtuální opička, dala jí najíst, pak jí osprchovala, oblíkla, namalovala fixou na papír letadlo, ukázala ho do kamery a už za moment si to samý letadlo nakreslila opička, nasedla na něj a pomalu se zvedla z našeho bílýho koberce v obýváku a odletěla do virtuálních oblak, kde se proháněla duhou… Když se snesla k zemi, zahrály si s Mladší karty. Na obrazovce byl celou dobu náš obývák, v něm Mladší a opička a občas moje nohy, jak jsem chodila kolem kamery…

Po tomhle dítěti už asi nemůžu chtít, aby chápalo moji nostalgii z růžové žvejkačky.

Ale vám ostatním to snad říct můžu – našla jsem Pedro a jdu pátrat po Sevaku. :O)

Vaše nepochopená teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *