Natálka a vánoční kšítci 2

Natálka a vánoční kšítci 2

Týden do Vánoc, mrzne, až jsme z toho praštění jeden víc než třetí a v obchodech zakopávám o občany, co tvoří zácpy v uličkách. Navzdory tomu, že prý každý desátý Čech věří v avízovaný konec světa. Tak si říkám – sakra, lidi, když věříte, že nám zbývá poslední týden života, proč ho netrávíte s lidmi, na kterých vám záleží? Já (letos) na konec světa nevěřím. Přesto (nebo právě proto?) mě napadlo, že bychom i my tady spojení virtuálním přátelstvím mohli poslední předvánoční týden prožít tak trochu společně. A taky tak trochu pohádkově. Takže kdo chce, může mě tu tento týden potkat každý den…

Natálka a vánoční skřítci kšítci

Kapitola druhá: Jak máma poznala kšítka Sama

Když jsem se o tom bavila s holkama ve školce, málokdo o vánočních kšítcích slyšel. Tak jsem se samozřejmě zeptala mámy, jak to s nimi je. A máma mi vyprávěla o tom, že potkat kšítka je hrozně vzácná věc! Není mnoho lidí, kteří by o nich měli tušení. Základní pravidlo kšítků je, že je nikdo nikdy nesmí vidět. Na naší planetě je tedy pramálo lidí, kterým by se to poštěstilo. Navíc jediná šance, kdy můžete vánoční kšítky vidět, je jen jeden pouhý den v roce. Teda vlastně noc. Je to přesně ta noc, po které přichází poslední měsíc v roce – prosinec. To se totiž kšítci potulují po světě a nakukují dětem do snů, dokážou poznat, kdo byl hodný a kdo zlobil, kdo po čem touží a kdo si co zaslouží. Jsou to takoví malí pomocníci Ježíška a Santy. Vážně. A když si někoho oblíbí, nechají mu doma adventní kalendář. A když to nestihnou tu noc, protože toho mají fakticky hodně, posílají adventní kalendáře často po Mikulášovi. Jsou to většinou ty kalendáře z papíru, co mají v sobě okýnka a v každém je čokoládka nebo bonbonek, a když si každý den dáte jeden, tak u toho posledního víte, že už jsou Vánoce a můžete se těšit na dárečky. Opravdu! Přesně tak to je! Máma to říkala.

Ale jak to, že je máma zná? To bylo takhle – když byla máma taky taková malá holčička jako já, což si neumím představit, tak byla hrozně zvědavá a jednou v noci se probudila a uslyšela úplně tichoučké hlásky. Máma říká, že jí zvědavost nedala, což je jasný, protože zvědavost asi nedává nikomu nic. Já jsem zvědavá poměrně často, asi tak stokrát za den, a nikdy jsem od zvědavosti nic nedostala. Ale abych to dořekla. Máma tedy říká, že jí zvědavost nedala a musela se jít podívat, co se děje. Šla úplně potichoučku a prý natahovala uši (ale to zase bude jenom taková její představa, protože jsem to zkoušela a uši moc natahovat nejdou, navíc jim u toho musíte pomáhat rukama a to by pak máma nemohla držet svoji oblíbenou hračku kašpárka Pepíka, kdyby si za chůze natahovala uši, to dá rozum), až došla do kuchyně

V kuchyni byla tma. Oknem prosvítala světla projíždějících aut a kreslila na stropě strašidelné obrázky. Máma se bála a byla moc ráda, že má u sebe Pepíka, protože to byl nejstatečnější kašpárek na světě a dokázal zahnat i zlý sny! Škoda že už Pepíka nemá. Chvíli tedy stála v tmavé kuchyni, tiskla k sobě kašpárka a rozkoukávala se. Najednou ucítila u bosých nohou něco jako pidiprůvan. Koukla pod nohy a tam zmateně pobíhali nějací malí človíčkové. Máma je prý slyšela volat: „Honem pryč, pánové! Je tu člověk!“ Než se vzpamatovala, pidiprůvan ustal a človíčci byli pryč.

Chvíli si dokonce myslela, že se jí to zdálo, a už už se chtěla s Pepíkem vrátit do peřin, když v tom uslyšela fňukání. Vycházelo z prostoru pod stolem. Máma-holčička chytila Pepíka pod jednu paži a druhou rukou odkryla ubrus. Nakoukla pod stůl, ale protože byla tma, nic tam neviděla. Rozsvítila tedy malou zářivku nad kuchyňskou linkou, aby neprobudila babičku a dědu, co tenkrát vůbec nebyli babičkou a dědou, ale jen rodiči, a dokonce všichni tvrdí, že když byl děda jen rodič, tak měl vlasy. No doufám, že si ze mě nedělají legraci, ale dá se tomu věřit jen stěží! No nic. Abych se ale vrátila k tomu, co se doopravdy stalo.

Máma-holčička se musela sklonit úplně nejvíc, jak dokázala, až si nakonec klekla na zem a dole u nohy od stolu objevila… No! Hádejte! Je to tak – byl tam kšítek!!! Schovával se tam a plakal, protože nemohl utéct spolu s kamarády. A proč nemohl utéct? Protože když byla máma malá holčička, byla čuně jako já a ukápla jí při večeři z rohlíku marmeláda! Jahodová! A chudák kšítek do ní šlápnul a přilepil se. No páni! Tady vidíte, že někdy není úplně k zahození, když jste trochu čuně a občas vám něco ukápne, protože jinak by přece máma toho kšítka nikdy nemohla vidět! Ha!

Kšítek se bál víc než máma předtím a nemohla mu dát na pomoc Pepíka, protože byl o mnoho větší než kšítek a kšítek se bál i jej. Tak mu máma řekla, aby se nebál, a vysvobodila ho z marmeládové pasti. Pak musela složit úplně nejtajnější přísahu, že o kšítkovi nikdy řekne žádnýmu dospělákovi. Kšítek totiž říkal, že je většinou dospěláci beztak nemůžou vidět a že dospěláci ničemu, co nemůžou vidět, nevěří, a protože nevěří, tak spoustu věcí holt nevidí. Máma-holčička přísahu samozřejmě složila a slib dodržela, dokud se nenašla stejně zodpovědná osoba, která udrží tajemství. Totiž já.

A byla jsem to tedy právě já, komu jako prvnímu vyprávěla o kšítku Samovi. Byl to docela mladý kšítek, poprvé na velké výpravě do světa za dětskými sny. A nebýt kapky marmelády, nikdy by s opravdovým dítětem nemluvil. Seděli tam spolu dlouho do noci a povídali si, jako kdyby se znali celou věčnost. Sam líčil mámě-holčičce pohádkovou zem, kde po většinu roku se svými kamarády žije, a prý mámě říkal, že dokud neztratí fantazii, bude mít zem navždy ve svém srdci a nikdy nezapomene na nic, co jí svěřil.

Od něj se tu noc máma-holčička dozvěděla, že celá země kšítků je na dětské fantazii založena a že existuje několik málo vyvolených, díky kterým existuje a snad existovat bude. Proč? Protože kšítkové nesmí čarovat sami pro sebe. Můžou dělat radost jen hodným dětem. Proto pokaždé, když se nějaký kšítek v obyčejném světě dostane do nesnází a někdo jej zachrání, získá kromě jeho přátelství i kouzelný sešitek. Do něj, když chce, může nakreslit cokoliv, o čem si myslí, že by se to kšítkům líbilo nebo to potřebovali. Vážně. My ten sešitek doma máme! Kreslíme do něj s mámou domečky, kytičky, sluníčka, houby, stromy, autíčka nebo i bábovku nebo dort. Prostě všechno, čím chceme kšítkům udělat radost. Já jsem jim včera nakreslila tolik šál, kolik mám prstíků. Protože je přece zima a dnes v noci se k nám vypraví, tak ať nenastydnou!

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *