Narozeninové září

Narozeninové září

Třikrát. Ano, třikrát. Než se přehouplo září v říjen stihli jsme třikrát oslavu různých narozenin.

První byla Denisa, kterou jsme mimo jiné oslavili zmrzačením živitele, což považuji za vskutku velkorysý, ač neúmyslný, dar. Nutno podotknout, že tu sobotu, co Lev dorazil z vodáckých radovánek, o nichž již víte, se zlomeným prstem, si Denisa též neúmyslně, leč ve výsledku solidárně, rozdrásala nožku, která jí projela dnem lavoru, na nějž si stoupla, když pro nás hledala polštář na spaní. „Já se hrozně rychle hojím. Fakt!“ řekla pyšně s pohledem upřeným na sedřenou kůži na holeni. Řekla to tak, jako kdyby věděla něco víc než normální smrtelníci a člověk měl v tom okamžiku iracionální tendence čekat, že se stane svědkem zázraku a bude-li se hodně soustředit, uvidí zrychlený proces hojení na vlastní oči. Teď a tady a hned. K čemuž samozřejmě nedošlo. Lev naopak ani trochu nenaznačoval, že by se též rychle hojil a moc tomu nepomáhalo ani sugestivní opakované prohlašování otce Ámožníka, jenž patřičně slavnostním hlasem – pokyvujíc u toho moudře hlavou – hlásal: „Vodák nezná bolest!“ Vždycky se našel někdo, kdo na to reagoval halasným „Ahój!“, jako by v tu chvíli bylo synonymem slova „ámen“.

Nicméně ani po týdnu náš vodák bolest neznající nebyl zhojen a jelikož zářijově přituhlo, počalo mu býti v apartních pantoflících kapku frišno. Když jsme se tedy v sobotu chystali na druhou narozeninovou oslavu, rozpačitě v předsíni koukal na svoje nohy, co soukal do pantoflí v ponožkách. Vypadalo to všelijak jen ne elegantně, co si budeme nalhávat, takže se nakonec uvolil, že si vyzkouší slušně vyšmajdané zapomenuté botky, co jsem pohotově vylosovala z botníku. „Jsou nějaký zaprášený!“ upozornil mne a převzal je až ve chvíli, kdy jsem z nich hadříkem setřela prach. „Hm… no vidíš… celkem dobrý… na ty jsem úplně zapomněl… mno, ale trochu mě to ještě bolí…“ „To tě může bolet ještě dlouho.“ odtušila jsem. „Někdo s tím má potíže už pořád… třeba při změně počasí nebo tak…“ dodala jsem bezelstně. Muž se napřímil. „To mi jako chceš říct, že už budu na furt kulhat?! Že jako přijdu o svoji pověstnou ladnou chůzi?!“ „To snad ne, to by nás všechny opravdu ranilo, kdybys přišel o svoji ladnou chůzi!“ ubezpečila jsem jej a v dobrém rozmaru jsme opustili příbytek, abychom o něco později oslavili osmdesáté třetí narozeniny mé babičky. Ta Lví zranění okomentovala po svém a jedinou větou: „To sem netušila, že seš taky takové pajdavé mrzák.“

Na parkoviště jsme přijeli o chviličku dřív než Sestra se zbytkem rodiny. Vyjma Ukáška, který víkendoval u jiné babičky. Čekali jsme tedy u domovních dveří, až k nám dorazí, abychom se do bytu k našim netrousili každý zvlášť a minimalizovali tak délku Andíkova neurotického štěkotu, o němž si nikdy nejsem jistá, zda je radostným vítáním či vzteklou nadávkou. Ale možná je lepší psí řeč neanalyzovat a vsugerovat si, že nás rád vidí. Kikina k nám běžela s radostným širokým úsměvem. Měla slavnostní účes, černou sukni, černé punčochy, zebří třičko, riflovou bundu s růžovou kapucí a růžový károvaný kecky, co jí někdo špatně zavázal, takže si klopýtala o vlastní nohy a po celou dobu běhu vzbuzovala pocit, že s sebou flákne. „Opatrně!“ volala jsem na ni, což opětovala vodáckým: „Ahój!“ nedbaje na moje rady. Víte o těch spřízněných duších, kterým stačí říct část věty a ten druhý hned ví nebo dokonce dopoví? Tak to máme asi s Kikinou, páč když k nám dofuněla a já jsem řekla: „Ty máš ale ty boty…“ a nestihla jsem dopovědět špatně zavázaný, protože Kikča rychle chápavě pokrčila ramínky a moudře vyhrkla: „No pávě!“

„No pávě!“ nebo také po našem „No právě!“ během odpoledne zopakovala ještě několikrát. Taky se chtěla převelice mazlit a tulit a tentokrát to dotáhla do takové dokonalosti, že se vydrápala i na Lví klín a pevně jej objala kolem krku. Lev vypadal chvíli zaskočeně, protože se to ještě nikdy nestalo a vůbec to nečekal, jelikož za ňuhňače malých dětí jsem byla již dávno za naši rodinu nominována a mnohokrát oceněna toliko já. Ta chvíle ale trvala jen malinký kousek sekundy, než instinktivně objal tu malou opici taky. „Já jsem už úplně zapomněl, jakej je to pocit… zvláštní… hezkej…“ řekl později zamyšleně. Dojalo mě to.

Oslavenkyně babička se moc dojatě netvářila, ale byla ráda, že je kolem ní plno lidí a něco se děje. Zvlášť když dorazil její milovaný otesánek bratr Mafin s rodinou. Převzala od něj orchidej v květináči a ani neřekla, že nemá kytky ráda a že se o ně nechce starat, naopak mile mu prozradila, že tu „loňskó kytku má ešte na oknu!“ Pravda je, že babičce se dárky vybírají obtížně. Většinu věcí, co od nás kdy dostala, následně rozdala. Proto jsem jí taky udělala balíček z toho, o čem s jistotou vím, že to používá. Jediná „nová“ věc v balíčku byla koňská mast, což mi přišlo jako fajn dárek pro někoho, kdo si stále stěžuje na bolesti svalstva. „Třeba ti to pomůže, babi!“ přála jsem jí upřimně. „Fuj, to já používat nebudu!“ vyhrkla spontánně. Takže asi tak :O)

Třetí oslava proběhla minulý víkend. Klára slavila čtyřicátiny nedaleko od nás v naší oblíbené lesní hospůdce. Bohužel se už nedalo sedět venku, ale i uvnitř byla atmosféra fajn a dokonce se i divoce tančilo. Už dlouho jsem neviděla Kláru tak uvolněnou a spokojenou, snad dokonale šťastnou. Chvílemi jsem jen tak seděla a pozorovala ji a přemýšlela, jaký je to asi pocit pro rodiče, když vidí svoje dítě dospět do určitého věku a sleduje, že mu život tak nějak příjemně vychází. A zrovna když jsem nad tím dumala, zahleděl se Lev na Klářinu maminku a nahlas vyslovil téměř tu samou otázku, kterou jsem se zabývala ve své hlavě v tomto okamžiku já. Byla to zvláštní náhoda. Možná, napadlo mě, že Kikina nebude má jediná spřízněná duše, a navíc si Lev umí zavázat tkaničky úplně sám! :O)

Posledního zářijového oslavence jsme ještě oslavit nestihli a budeme to muset napravit v říjnu. A je to další přelomová událost v tomto malém světě, neboť, ať je to jakkoli k nevíře, samotný Brašule Ámožníkovic, ten, co ho znám od jeho čtyř let, se stal regulerním občanem! A to je fakt velká věc!

Tak vám přeju taky nějakou tu spřízněnou duši a úspěšné říjnové nakročení k rozličným velkým věcem. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *