Náctiletý Pepek

Náctiletý Pepek

Přesně za týden – jedenáctého jedenáctý – budu znát Pepka jedenáct let.

Nedávno jsme byli na jeho tanečním vystoupení a ani trochu nepřipomínal to buclaté batole, co tvrdošíjně vynechávalo počáteční souhlásku ve slovech a tak nějak po svém začínalo skoro každé slovo následující samohláskou. Ani kapku nepřipomínal ani toho trpaslíka, co srdceryvně a naštvaně žádal bratra, aby nedýchal, totiž edýchau, neboť ho tím rušil v rozjímání. Ani malinko nepřipomínal pidimuže, co v kolektivu označoval Mladší za manžeuku, kterou může tlouci případně líbat toliko sám.

Při příležitosti tohoto slavnostního dne, kdy i Pepek rozšíří řady náctiletých a jeho názory budou logicky čím dál názorovatější a pravda pravdovatější, jak už tomu v těchto úžasných letech u dětiček bývá, bych ráda věnovala chvíli vzpomínce na dobu, kdy Pepek i Mladší byli těmi nejsladšími stvořeními na světě a kdy nemilovat je a nenaslouchat jim by bylo proti přírodě. Vzpomínku vytahuji z Trpaslíkova 2. Nikoli z rukávu. Mé vzpomínkové rukávy nemají totiž takovou moc, aby si autenticky uchovaly kouzla všech nenápadných okamžiků. Proto si ostatně píšu tyhle taháky. :O)

A zase ten Pepek

„Juchůůůůů!“ volal Pepek.

„Jupíííí!“ skandovala Mladší.

„Ááááách jóóó!“ vzdychala Starší.

Zahradu ovládla většinová radost.

Netrvalo dlouho a zaradovala se i Starší, milovnice hmyzu. Nalezla totiž přetlustou a přeohyzdnou housenku, kteréžto za nadšeného ryčení obou trpaslíků počala vyrábět příbytek v pětilitrové lahvi od okurek. Mladší je již na tyto aktivity zvyklá, na nic nečekala a vnořila se do pralesní zahrady natrhat housence listy. Pepek je ve hře Jébudemechovathousenku nováček a brzy nabyl dojmu, že housenka je nepatřičně neaktivní a nezábavná, i napadlo ho, že dotyčná jistě spí a je tedy nezbytné ji probudit, aby si s Ámožníkem užila zábavy…

„Proč do ní dloubáš tím klackem?!“ vztyčila se nad trpaslíkem hrozebně Starší.

Dloubač nehnul brvou a pravil: „Á ji chči obudit!“

„Ale ona nespí!“ oznámila prvorozená rezolutně a pětilitrovku Pepínovi odebrala.

Pepek nasadil výraz jsem zklamán, netušíte jak!

Starší se nechala obměkčit a smířlivě pravila: „Vyhlašuju soutěž o to, kdo nakreslí křídou nejhezčí housenku.“

„Jóóó!“ zvolali trpaslíci.

„Tvávovou?“ ověřil si Pepek a nahmátnul zelenou křídu.

„Kam s tou křídou jdeš, Mladší?“ otázala jsem se paní trpaslíkové.

Poťouchle se uchechtla: „Du mavovat houšenku, ne?“ a vrhla se na pětilitrovku s úmyslem vyřešit úkol a nabarvit přímo originál.

Na Starší šly mrákoty a rychle vyhrkla: „Vyhlašuju novou soutěž!“

„Jóóó!“ zaradovali se trpaslíci i tentokrát.

Starší pokračovala: „Kdo vymyslí housence jméno?“

„Já!“ hlásila se Mladší.

„Á!“ připomínal se Pepek.

Starší si povzdechla. „A bude to kluk nebo holka?“

„Kuk!“ rozhodl Ámožník pohotově.

„Určitě?“ zeptala se Starší nespokojeně, neboť si přála, aby housenka byla holka. S nadějí se obrátila se stejným dotazem na Mladší, ta však překvapivě stranila Pepkovi.

„Ehm… ach jo… tak jo… a jak se bude jmenovat teda?“ rezignovala prvorozená.

„Pepek!“ vyjekl Ámožník.

„A nemohla by to být holka?“ nedalo to Starší.

„Tak jo, jak češ,“ souhlasil Pepek velkoryse.

Starší povzbuzena úspěchem se opět zeptala: „A jak se bude jmenovat?“

Pepek zařval: „Pepek!!!“

Mladší vyhrkla: „Mvadší!!!“

Starší na ně pohlédla ze své 162cm výšky: „Bude to Borůvka!“

„Budeme už dějat ty bábovky?!“ ozval se Ámožník, když ho housenka přestala bavit.

Mladší vysypala do písku bábovičky.

Pepek se vrhnul na slona s výkřikem: „Huáááá! Udem opékat šony!“

„Někdo by měl být vedoucí!“ podbízela se Starší.

„My budem vedoučí!“ nominovala Mladší sebe i kamaráda.

„A co budu já?!“ strachovala se ta, která nebyla vedoucí.

„Ty udeš žubaž!“ sdělil jí Pepek.

„Já nechci být zubař,“ bránila se Starší.

Pepek pokrčil rameny: „Ak češ. Udeš žubaž!“

Pak si trpaslíci vzájemně vysypávali písek z bot a Mladší napadlo, že se už neobuje. Když Pepek viděl, že je paní trpaslíková bosa, nelenil a okamžitě zahodil svoje tenisky i s ponožkama. Nikdy bych nevěřila, jakou z toho budou mít radost. Jako malý děti… moment… vždyť jo…

Doma naskákali oba do vany, Mladší si z nějakých osobních důvodů navlíkla plavky i s podprsenkou, což přišlo Pepkovi tak zábavné, že si samým rozrušením namočil hlavu a pak se tomu strašně divil. Mladší řekla, že je ťunťa a upravila si kanýr na kalhotách.

Zrovna když jsem je oba osuškovala, přijela Denisa. Nemohla, chudák, ani pořádně mluvit a na tváři si držela kapesník. „Bylo to přesně tak strašný, jak jsem si představovala,“ svěřila se a zavelela Pepínovi k odchodu.

Trpaslíci se na ten povel chytili za ruce a zdrhali. S obrovským kraválem za sebou práskali dveřma a bylo slyšet jen: „Zavžííííí! Škovej šéééé!“ Dostihly jsme je s Denčou v ložnici, kde se objímali a skákali po postelích celí vyřehtaní. Mladší vzala malé polštářky a zlověstně jimi mávala rozhodnuta ubránit Pepka za každou cenu.

Nakonec se podařilo Ámožníka odchytit, obout a vyprovodit ze dveří. Denisa byla ráda, jelikož se už asi viděla v posteli s něčím móóóc studeným na tváři. Mladší si v zoufalství sedla na parkety, schovala nožky pod růžovou osrdíčkovanou noční košili a plakala, seč jí slzné kanálky stačily. „Pepkůůůů, Pepkůůůů! Já chči, aby tady býýýýv! Péééépkůůůů…“ Pak se přišla pomazlit.

To Pepek, než sešel ze schodů, zapomněl, že vlastně odcházet nechtěl a bylo jen slyšet, jak se udiveně ptá: „Poč ta Mvadší páče?“ Inu, co na to říct – chlapi…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *