Na Vánoce mlhavý noce

Na Vánoce mlhavý noce

Takže ty slíbené Vánoce. Proběhly. Doslova mlhavě…

V den, co měl být štědrý (a nakonec jako vždy byl), se nad městem rozprostřela mlha a zůstala rozprostřena bez ohledu na pomyslnou svátečnost okamžiků. Starší se jako obvykle kolem poledne vytratila s příslibem, že bude do páté odpolední, na níž byla anoncována večeře, zpět. Mladší se páté nemohla dočkat, tudíž již ve dvě odpoledne svátečně prostřela stůl a mě donutila osmažit všechna kila řízků i klobás, aby bylo vše připraveno. V záchvatu natěšenosti se nenechala odradit od role všepomáhajícího skřítka a poctivě byla nápomocna při všech přípravách. Budiž jí za to vzdán povánoční dík.

Na hřbitov jsme tentokrát vyrazili o něco dříve, než u nás bývá zvykem. Prodrali jsme se lesní mlhou pod kopec, potom lidským davem k hrobu a zapálili všechny svíčky, co jsem doma nacpala do kabelky. Aby i Lev na sklonku roku zažil cos výjimečného, jeli jsme nazpět prostředkem hromadné dopravy. Domů jsme dorazili po čtvrté, Starší byla stále v čudu, Mladší panicky počítala, kolik minut zbývá do večeře a Lev lakonicky připomněl, že chtěl slavit Vánoce již předešlého večera (což jsem nepochopila). Trpaslíková do poslední chvíle vyzvídala, kde asi tak mohou být ukryty vzácné dary. Jako kdyby tím letošním „ježíškem“ byla definitivně uzavřena jedna kapitola našich životů a otevírala se nová. Ta, v níž není místo na tajemství a na zázraky. Najednou nebylo ani trochu podstatné, kdo (no zase já…) v rychlosti a nenápadně nahromadí balíčky pod stromeček, kdo (ano, já) zazvoní zvonečkem tak, aby trpaslíče ani na moment  nepochybovalo o tom, že to BYL Ježíšek. A mně najednou bylo líto, že je ta iluze pryč. A ano, připadala jsem si náhle o tolik starší a snad i okradena o něco, co bylo důležitější, než jsem si kdy dříve uvědomovala, což mě utvrdilo v tom, že na  mé filosofii obyčejných okamžiků, který si náležitě neužíváme, protože nám v tu danou chvíli nepřipadají ničím zvláštní, něco je. A umínila jsem si, že už žádný z těch okamžiků, co si ještě budu moct užít, nenechám utéct bez povšimnutí.

Tvrdošíjně jsem tedy postavu Ježíška i letos vtáhla do našeho barevného domova. Všichni na tu hru bez výhrad přistoupili a hned po večeři se skupinka Lev, Starší i Mladší jako vždy odebrala do pokoje prvorozené, kde z okna vyhlížela letící světýlka toho, co každoročně naděluje a čekala na zvonek, který je přivolá k rozzářenému stromku. A já jsem se jako každý rok snažila v rychlosti a potem zborcena nenápadně naaranžovat úhledně zabalené balíčky a balíky pod košaté větve… Letos jsem při tom ani z ničeho nespadla, bylo to fajn :O)

A pak – zvonek.

Pomalý příchod ke dveřím obýváku.

Fronta před dveřma do obýváku, protože Starší napadlo, že potřebuje na záchod, tudíž všichni čekali v předsíni, abychom se mohli kochat z toho zázraku nadělení společně.

Vstup do pokoje, kde svítil jen stromeček.

Zakopávání o balíky.

Úžas.

Radost.

Zvědavost.

Jásot.

Rozbalování.

Další úžas, radost i jásot.

Prostě Vánoce. Přesně tak jak mají být.

A všichni snad dostali většinu toho, co si přáli. Já jsem hlavně obohatila svoji medvědí sbírku o dalšího medvídka Me to you (ty se mi nikdy neomrzí) a o hrnek s medvídkem Me to you (protože tomu mému nejoblíbenějšímu hrnku urazila pár dní před Vánocema Starší ucho. Takže když jsem vybalila dárek od Lva – medvědí hrneček – řekla jen: „Super! Nový oblíbený hrnek!“), o medvědí morelátovský přívěsek na náramek, o medvědí pyžamo a o medvědí přání, co mi vyrobila Mladší a předala spolu se super sovou, kterou vysochala v keramice a kyticí vlastnoručně vyrobených růží. A taky jsem dostala spoustu nemedvědích věcí. Například od Starší liftingový krém, který mi předala se slovy: „Nesmíš se urazit!“ Lvovi dala krom jiného pěnu na holení doprovázeje to komentářem: „Ano, byla jsem to já, kdo ti vypotřeboval ten holící gel…“

Lev měl největší radost z Jobsova životopisu, neb to je jeho guru. Ještě téhož večera se do něj začetl. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem ho viděla číst knihu. Zatím ještě pořád čte, ale je to čtenář nedočkavý a nedisciplinovaný, neboť přeskakuje kapitoly a vrhá se přednostně na témata, která ho lákají a zajímají. Jsem však ráda, že jeho nadšení nepolevuje, jako se tomu stalo u nových bruslí, které si též tak přál a následně je pomluvil hned po první testovací jízdě.

Starší asi měla největší radost z hromady převážně černého oblečení a všechno si poctivě vyzkoušela, jako kdyby si snad většinu toho sama nevybrala :O)

A Mladší? Ta ještě než se vůbec kdo vrhnul na balíčky, okukovala ten největší ve tvaru válce, co zabíral skoro půl pokoje. „Ten je určitě pro mě, že jo?“ doufala a doufala správně, neboť dostala sedací vak, o který si Ježíškovi napsala a ani trošku nedoufala, že by jí ho mohl nadělit. Všechny ostatní dary tedy přebírala rozložena na vaku a nevěřícně konstatovala: „Je to super. A nejzvláštnější je, že je to moje! Nemůžu tomu uvěřit!“ Pak vybalila pravěké akvárium, svítící diabolo, první vlastní řasenku… a tak dál a tak dál.

No jak říkám – byl to štědrý večer. Mlha se houževnatě držela, ale najednou to už ani trochu nevadilo, protože prostě všechno klaplo tak, jak klapnout mělo.

A v dárkovém duchu proběhl i následující den na kopci u našich a později večer v Tcháňatově. Ale to už je úplně jiná pohádka, milé děti, takže přeju ten nejkrásnější první den v roce a pár zázraků do dalších dní :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *