Tenhle týden měl původně proběhnout úplně jinak. Holky měly v úterý nastoupit do nemocnice, ve středu měla velká přijít o krční mandle a malá se dopracovat k jejich zmenšení. Jestli si myslíte, že to na druhej pokus vyšlo, tak jste vedle jak ty jehličnatý stromy. Obě totiž ve vzácné shodě onemocněly…
Tedy Starší neonemocněla, jen si tu chorobu přetáhla z předchozího týdne a obohatila si ji o antibiotika, bo kašlala, jako kdyby trénovala na nějaký kašlací přebory. Mladší pro změnu propadla v nedělní podvečer horečkám a při pondělku vyšlo najevo, že má angínu jak hrom. Třetí pokus nám naplánovali na desátýho června. Nechám se překvapit.
Po té, co jsme v neděli večer zápolili s teploměrem, došlo u nás k zajímavé diskuzi, která mě později přiměla strávit poměrně hodně času u internetu, kdy jsem googlovala o sto šest, až se skoro zavařila klávesnice a kdyby bylo možný, aby se na konečcích dlouhých nehtů udělaly mozoly, měla bych je tam. Na všech deseti, kterýma píšu. Konzultací s několika přítelkami jsem posléze dospěla k názoru, že ač se to zdá jakkoli podivné, nešlo o situaci ojedinělou. Začalo to nějak takhle:
Teploměr byl toho večera v čilé permanenci. Ještě odpoledne vypadala paní trpaslíková poměrně svěže a stěžovala si jen na únavu, což vzhledem k jejímu vysokému aslu už nikoho nepřekvapuje. Po koupeli jí naskočila kůže, která už ani nepřipomínala husí a jala se vibrovat pod peřinou, zatímco její jindy bledé tváře žhnuly jako dvě obří červená jablka. Během půl hodiny jí vyšplhala teplota z 37,4 ºC na pěkných 39 ºC a oči získaly takovou pěknou tajuplnou jiskru. Po několikerých kontrolních měřeních, kdy konečně zabral nurofen a dítě se přiblížilo své běžné tělesné teplotě, Lev pravil: „Já se asi taky cítím nějak špatně!“ Vzápětí si s tragickým výrazem ve tváři vložil zelený teploměr s obrázkem kolouška pod paži a z výstřihu trička vykukovala jen Bambiho smutná hlavička.
„Tak kolik?“ otázala jsem se po trojím zapípnutí a nějaké chvíli čekání. Lev vyčítavě hleděl na displej vedle Bambiho. Pak věnoval dramatický pohled i mně a řekl: „Já jsem to říkal! Jsem nemocnej!“ „Máš teplotu?“ otázala jsem se, dle mého názoru, logicky. Muž smutně přikývnul a přistoupil k slavnostnímu odhalení: „Třicet šest osm!!!“ Jelikož jsem vdána více než jedno desetiletí, ovládla jsem své mimické svalstvo a nesměle opáčila: „Ale to je normální teplota…“ Já myslím, že v tomto okamžiku bych už ani nemusela pokračovat v líčení, neboť, jak jsem zjistila, téměř všechny ostatní manželky, přítelkyně a družky si to dokážou dost barvitě představit. A to z jednoho prostého důvodu – už to zažily. Budu-li pokračovat, vím jistě, že čtenářstvo se rozdělí na dva tábory. Ženský pobaveně chápavý a mužský dotčeně nepochopený.
Bylo mi totiž rozhořčeně sděleno, kterak je strašné, že všechno vím vždycky jako líp, tak snad muž sám ví, jaká je jeho normální teplota a on ví s jistotou, že TOHLE NENÍ normální teplota, to u něj, u muže, je už teplota zvýšená a v případku, že by snad vyšplhala přes magickou hranici 37ºC, není vyloučeno, že by to mohlo mít fatální (snad i tragické!) následky. On, muž, se se mnou bláhovou (zvlášť po té, co jsem mu k večeři nabídla žemlovku, kterou přece nenávidí! Napadlo mě, není-li teplota způsobena žemlovkovým šokem?!) o tom ani nemůže bavit, protože někdo tak necitlivý to nikdy nepochopí. Pak přišel triumfální argument, ježto mě umlčeti měl (ačkoli jsem spořádaně mlčela po celou dobu teplotové přednášky, kousala se do rtu a přemýšlela, jestli budu brečet nebo vybuchnu smíchy. Nakonec mi byla bližší varianta, že vybuchnu smíchy, protože brečení jsem si odbyla už nad žemlovkou a nechtělo se mi bulet dvakrát za jeden večer. Leč živitel vypadal tak moc rozčíleně, že jsem si ten výbuch nakonec nelajzla.) Argument zněl: „Já jsem o tom dokonce četl, to je vědecky dokázaný, že to mají chlapi jinak!“
A protože vím od nejmenované All, že nejmenovaný Bé použil nedávno ten samý argument, rozhodla jsem se tajemný článek nalézt, poučit se a vyvodit z toho pro sebe následky, abych se konečně zbavila té ošklivé necitlivosti. Hledala jsem poctivě, hledala jsem několik hodin a dokonce jsem se snížila i neuvěřitelným vyhledávacím heslům. Tajemný článek jsem nenašla. Zato jsem našla pár diskuzí o teplotách, v nichž muži svorně tvrdí, že je pro ně smrtelná snad už teplota vyšší než 36 ºC. Přiznávám, trápily mne mírné výčitky svědomí, že jsem se na nebohém muži dopustila křivdy.
Moje přítelka Lenka však řekla: „To mi tvrdil Kytárista taky. Dokonce říkal, že on ani vyšší teplotu nikdy neměl a mít nemůže. A jak byl nedávno nemocnej a měl ty čtyřicítky, tak ležel a hekal a já jsem mu řekla: no, vidíš, že můžeš mít i vyšší teplotu! Nejsi rád, že máš důkaz, že seš normální? A představ si – neměl.“
(Jestli někdo z vás četl nějakou studii o rozdílu mužských a ženských tělesných teplot, dejte mi, prosím, neprodleně vědět! Díky. :O)
Zdravý týden a hezkou poslední březnovou neděli!
Vaše teta Fily
Add Comment