Musím si tě vymyslet

Musím si tě vymyslet

Ne, není to fikce. Bohužel. Přála by si, aby byla, ale není. Jsou dny, kdy si připadá naprosto paranoidní. Štěně je v poslední době se vším nadmíru spokojeno. Jeho neutuchající dobrá nálada ční nad psychicky zdevastovanou rodinou jako výsměšný oblak obřích rozměrů.

Dochází tak k paradoxním situacím, kdy se Ona s pomalou unavenou dikcí a špatně maskovanými kruhy pod očima snaží odpovídat na dotazy sociálního pracovníka, zatímco Štěně se blahosklonně usmívá a srší vtipem. Nicméně na úředníkův dotaz, zda je Štěně ochotno nechat Kotě v jeho dětském světě bez své náboženské agitace, vrtí Štěně odmítavě hlavou a praví: „To teda nevím, co s tím jako chcete dělat. Prostě je to silnější než já.“ Na návštěvy psychologa se Štěně vyloženě těší. Mít obecenstvo je tak fajn…

Je unavená. Tak nějak obecně. Ale nechce se jí zahánět splín chemickou cestou. Už i Babička pochopila, že nemůže polykat lexauriny jako lentilky a poslechla radu doktora, aby se něčím zaměstnala. „Tak jsme vymalovali předsíň a kuchyň,“ hlásí Babička do telefonu a fňuká: „A já to teď musím uklízet!“ Děda pořád ještě nemluví. Za celé ty roky, co je na světě, ho ještě nikdy neviděla v takovém stavu. Zná ho v jeho prchlivé a hlučné podstatě. Kam se poděla? Kam zmizela ta zbrklá rozhodnost, hřmotnost a pádnost? A kdo je ten stárnoucí pán, co se zádumčivě plouží bytem a jeho oči jsou modřejší než kdy jindy, jako kdyby je neustále ředila spousta zadržovaných slz? Štěně to nedojímá: „Smiřte se s tím, že mám prostě svůj život!“

Taky by chtěla mít svůj život. Venku je hezky, všechno voní přicházejícím létem a slunce vlídně olizuje paže pobledlé dlouhou zimou. Když odvede Kotě do školky, prochází se bezcílně ulicemi a hltá vůni rozkvetlých šeříků, jako kdyby si ji chtěla zapamatovat navždy, jako kdyby už nikdy v budoucnosti rozkvést neměly. Sedne si na lavičku, vyvrátí hlavu a kouká do nebe, které se modrá mezi listy břízy. „Chci zpátky svůj život,“ zašeptá směrem do oblohy a zní to jako prosba.

Přemýšlí nad knížkou, kterou právě dočetla. Za normálních okolností by si ji nikdy nekoupila. Vlastně Jí bylo trapně, když obcházeli s Otcem knihkupectví a ptali se po ní. Ale byl to nezbytný „studijní“ materiál, další dílek do skládačky o „Bratrech a Sestrách“ Štěněte. Sehnali ji až v tom malém knihkupectví na náměstí, kde do té doby nikdy nebyla. Stála 166,- korun českých. Zhltla ji za dva dny a fakt, že to dobře dopadlo, ji naplnil nadějí. I naděje, co může být falešná, je nadějí…

„Potřebuju si přečíst i něco veselýho,“ řekla o pár dní později v úplně jiném knihkupectví Přítelkyni a sáhla do regálu. Tu knížku si vybrala ze dvou důvodů. Jednak má ráda humor Ivana Krause a jednak ji okouzlil název. Už kvůli němu to prostě koupit musela. I kdyby to měla být blbost, věděla, že kdykoli její oči zabloudí doma ke knihovně a padnou na hřbet téhle knížky, usměje se. Ta knížka se totiž jmenuje: „Kdybys nebyla, vymyslím si tě“. Ano, možná si ten název vzala zbytečně osobně, ale každopádně ji fakticky potěšil.

Zatímco Přítelkyně četla přebal jiné knihy, padnul jí zrak na útlou knížečku, která obsahovala několik rad pro ženy po 40. Ze zvědavosti jí začala listovat a za pár vteřin se už smíchy ohýbala v pase, nakláněla se k Přítelkyni a prstem ukazovala ilustrace s trefnými popisky, kterým se nedalo odolat. Až jí smíchem zvlhly oči. Rozkašlala se. „Mám tě bouchnout?“ nabídla se Přítelkyně. Zavrtěla hlavou a v klidu si dokašlala přemítajíc, proč to vlastně dělá. A pak jí to došlo: „Já jsem se už dlouho tak od srdce nezasmála, že mě to teď doslova zaskočilo,“ konstatovala a otočila stránku, aby si ten pocit ještě užila.

Než dojela přeplněnou tramvají do blízkosti školky, skoroletní slunce se pokorně schovalo za tmavošedé mraky a burácení hromů ji doprovodilo až na školkovou zahradu. Kotě sedělo na schodech a tulil se k němu miniaturní trpaslík. „On se bojí bouřky,“ vysvětlovalo Kotě šeptem a pohladilo trpaslíka po plavé hlavě. Vypadalo u toho ustaraně a dospěle. Zalil ji pocit něhy a dojetí. Kotě předalo trpaslíka druhé nejstarší dívence ze skupiny a odešlo se do šatny převléct. Hned za bránou se k nim přidal předvoj kapek.

„A jsme v pr… du,“ konstatovalo Kotě, když se rozpršelo. „Mami, jak to asi vypadá v prdu?“ zauvažovalo pak. Zamyslela se: „Nevím, o tom jsem nikdy nepřemýšlela.“ „Tak si to představ,“ vybídlo ji Kotě. „Já jsem si to ani nikdy nepředstavovala. Ty jo?“ Kotě se usmálo: „Já jo. Víš, jak to vypadá v prdu? Jako uprostřed průhledné hnědé kuličky, z které nemůžeš ven!“ Rozhlédla se kolem sebe a pomyslela si, že Kotě ví evidentně víc než ona. „Víš, co jsi?“ zeptalo se Kotě. Lekla se. Už nechtěla slyšet od žádného ze svých dětí žádné novinky o tom, co nebo kdo je. Kotě myšlenku přesto dokončilo: „Nejlepší maminka na světě! Dej mi ruku, mami!“ Přijala tu ruku s povděkem a trochu se styděla za to, jakou důležitost pro ni to trpasličí sdělení má. Kdyby Kotě nebylo, MUSELA by si ho vymyslet…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *