Mladší a Pepek rodiči

Mladší a Pepek rodiči

Celý úterní den se odehrával pod heslem „když mám ty narozeniny…“ Ano, Mladší oslavila první kulatiny. Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Ten den si užila maximálně, protože u nás po předlouhé době spal Pepek. Je prazvláštní, jak jsou ti dva na sebe napojení, i když se vídají stále sporadičtěji a prodlevy mezi jednotlivými setkáními jsou čím dál delší. Přesto, jako kdyby čas nehrál vůbec žádnou roli v jejich už dávno ne trpasličím přátelství, navazují  si vzájemně snad i na obyčejné samohlásky, jako kdyby to byla nejpřirozenější věc na světě. Dosud jsem nikdy nikoho neslyšela, aby se tak dlouho a od srdce smál. Vím, že s největší pravděpodobností i tohle přátelství jednoho dne odezní. Ať už přirozeně nebo „zásluhou“ hormonů. Doufám však, že to ještě bude trvat hodně dlouho, než k tomu dojde. Ti dva jsou totiž úžasná dvojka a nefalšovaná radost z toho, že můžou být spolu, vyplnila každou píď bytu a euforie ze setkání jim nedala spát do půl páté ráno! Potvory mrňavý…

Po obědě („Ty lupínkový řízky, mami, když mám ty narozeniny!“) si vzala Mladší koloběžku, kterou si přála k desetinám (je opravdu velká, dospělácká a uveze až 120 kg, takže se Lev nechal slyšet, že si ji za ty prachy bude muset taky půjčovat…), novou helmu ladící s koloběžkou a Pepkovi velkoryse nabídla své kolo se starou helmou, po které se prohání delfíni. Pepek potrpící si na módu hleděl na helmu s neskrývaným zhnusením. „To jako fakt musím? Já helmu stejně nikdy nenosím!“ zkoušel se bránit. „Helmu mít musíš, Pepku!“ oznámila mu Mladší nekompromisně, neboť jest helmoidně vychovávána a ví, že jakékoli diskuse jsou zbytečné. Pepek obracel delfíní helmu v rukou, vzdychal a pokukoval po nové modročerné. Mladší jeho pohled pochopitelně zachytila. Pobaveně helmu objala: „Na tu novou nekoukej, tu ti nepůjčím ani omylem. Co kdybys spadnul a rozbil ji?“ Pak se oba smáli bez přestávky asi patnáct minut, Pepek si vzal delfíní helmu a poznamenal, že je dobře, že ho v ní nevidí jeho starší bratr Brašule, protože už tak by s ním dost otřáslo, že si dnes nenageloval ježka :O)

Jednostopá vozidla si bývalí trpaslíci půjčovali s nevídanou ochotou do chvíle, kdy po hodině jízdy odpadlo z kola šlapátko, což je jeho novým nedobrým zvykem. „Ňákej krám, ne?“ zeptal se mě Pepek bezelstně a na Mladší se otočil s dotazem: „Jak je to kolo starý?“ „Rok,“ pokrčila rameny a sebrala šlapátko ze země. „Já na to kašlu, hodíme ho do sklepa,“ usoudila jsem po té, co mi jako vždy šlapátko nešlo našroubovat ani pomocí klíče, který nosím jako blázen permanentně v kabelce hned vedle zrcátka a lesku na rty. „Hoď ho radši do popelnice,“ radil mi Pepek dobrácky.

Pak už se střídali jen na koloběžce a Pepek mě fascinoval tím, že vždy pod kopcem vyzval Mladší, aby z ní slezla a koloběžku do kopce gentlemansky vytlačil!

Doma pak snědli milion věcí, což ve mně zvedlo další lavinu obdivu, neboť se ani jeden nepozvracel, hráli společenské hry, hihňali se jako šílenci a váleli se u toho na podlaze, dokud je nenapadlo, že vymění stolní hry za PS3. Dost mě překvapilo, že nevylosovali žádnou akční ani autovou hru, nýbrž malou opičku. Nechali si vylíhnout úplně novou opičku, pojmenovali ji Davídek a rozplývali se nad její roztomilostí. Když ji Mladší zrentgenovala, zjistili, že má opička hlad a nemá mozek. Pepek prvně zapochyboval o tom, že je to skutečně jejich dítě, neboť jako otec Davídka si představoval, že mu manželka Mladší poskytne dítě s mozkem. I Mladší měla pochybnosti a rozjeli diskuzi stran možné adopce. Poslouchala jsem je z vedlejší místnosti a dusila v sobě smích, který by mi znemožnil slyšet každé slovo.

„Dej mu najíst, táto,“ navrhla Mladší, když se s Pepkem dohodli, že dají opičce Davídkovi bez mozku šanci. Pepek se asi dvacet minut snažil Davídka nakrmit, mával rukama před kamerou, lahvička v televizi kolem opičky křepčila a dítě se jim ne a ne najíst. „To je magor, můžu mu dát facku?“ pravil otec Pepek. „Nebij ho, víš, že nemá rozum!“ namítla Mladší a pokus „manžela“ o nakrmení dítěte komentovala věcně: „Nějak ti to nejde, táto!“ „Tak ho aspoň zrentgenuj, to ho vždycky uklidní, mámo!“ navrhoval Pepek. Ovšem ani tato akce Davídka neuklidnila a jíst odmítal, i když mu zoufalí rodiče nabídli místo lahvičky granule. „Ty blbče Davídku, žer!“ vztekal se Pepek a své „ženě“ sdělil: „Vzdávám to, je to blb. Dám mu facku!“ „To bude na rozvod!“ varovala ho Mladší. „Jak chceš, ale to si ho pak budeš muset krmit sama, magora!“ „Dej mu facku!“

Ani po facce se Davídek neumoudřil. „Je to magor,“ zopakoval Pepek. „To po mně asi nebude, táto,“ smála se Mladší souhlasně. Pepek dostal nápad: „Víš co? Uděláme si novýho!“

A udělali.

Možná si za pár let, za pár kulatin, co budou následovat, v okamžiku, kdy budou z bývalých trpaslíků skuteční rodiče, na tuhle chvíli vzpomenou…

Veselý zbytek neděle!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *