„A co teď?!“ Vykřikl Vukášek zmateně i uraženě zároveň do setmělého kina, když se na plátně objevil nápis za doprovodu slovního: „Pokračování příště“. Naštěstí se vzápětí ozvalo i: „Nebo radši hned.“ Vukášek spokojeně zapadnul zpět do sedačky.
Ano, byli jsme v kině. V tomto týdnu dvakrát. Pro Vukáše to byla premiéra. Mladší něco takového nemohla pochopit. V kině byla už nejméně tisíckrát a považuje to za běžný standard. Druhý film, o kterým mluvím v úvodu, jste určitě poznali – Simpsonovi. Premiérovým představením byl pro Vukáška Shrek třetí. Přes nepříliš dobré kritiky jsem byla po filmu příznivě naladěna a nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Snad proto, že jsem od něj nic nečekala. Vukášek patrně víc čekal, neboť po té, co titulky doběhly až do konce, odmítal vstát a opustit sál řkouce: „A so budou dávat dáj?“ Navrhla jsem, že dál by mohli „dávat hrátky v parku“. Vukáš, s kterým do parku nikdo moc nechodí, nadšeně souhlasil.
Návštěva parku se mi stala osudnou, páč jsem si při skotačení na prolézačkách skřípla nerv v oblasti křížové páteře. Heč. Ne snad, že bych se běžně oddávala takovým aktivitám a po výše zmíněných zařízeních lezla. Na vrchol jednoho z nich jsem se dostala prakticky vedena mateřským pudem, ježto mi nakukal, že se musím pokusit zachránit své nebohé trpaslíče. Paní trpaslíková se totiž rozhodla, že přeleze celou konstrukci ve tvaru oblouku tam a zpět. Na vrcholu se pochopitelně zasekla a tiše brblala: „Ty vogo… já se asi bojím… že bych to zvládla? No, když už jsem tady… ale hlavou dolů?! Jak se mám otočit?! Mamíííííí!!!“ V tomto okamžiku již nebrblala tiše, nýbrž řvala jako na lesy. „Mamíííí, já asi spadnůůůů!“ A jelikož „mami“ neuměla vysvětlit Mladší, kterak se na vrcholku otočiti a druhou stranou bez úhony slézti, musela „mami“ čili já křepce se k vrcholu sama dostati. Bezmezná trpaslíčí důvěra mě nepřestane fascinovat asi nikdy. Sotva jsem se k Mladší přiblížila, s úsměvem řekla: „Uf. Ty mě zachráníš!“ a vrhla se mi do náruče. Ano, to dítě na mě opravdu skočilo. Je až absurdní, kolik myšlenek vám může proběhnout hlavou během pár vteřin, zatímco jindy, ať dumáte, jak dumáte, nenapadá vás vůbec nic. Myšlenky jsem zarazila až ve chvíli, kdy jsem dokolísala a uvěřila, že opravdu nespadneme obě dvě jako přezrálý jabka. „Ty seš trubka, co na mě skáčeš, vždyť jsme mohly spadnout obě dolů,“ vychrlila jsem ze sebe. „Ty bys mě spadnout nenechala,“ řekla Mladší přesvědčivě a dodala: „A posuň se kousek, teď už to zvládnu sama. Ať mi tady nezavazíš, mami.“ A v té větě byl kus pravdy o mláďatech a rodičích. Nejdřív je zachraňujeme a chráníme, zametáme cestičky a pak jim najednou jednoho dne na tý cestě začneme zavazet… Během mého hodnotného filozofování jsem pomohla přelézt oblouk ještě Vukáškovi, pak ještě jednou Mladší a ještě jednou Vukáškovi a pak jsem jim řekla, že se tam už trochu bojím a slezla jsem sama. Jen já a můj skřípnutý nerv.
Skřípnutý nerv na mě byl hodný, dokud jsem nepřišla domů a moje hnusný dospělý svědomí mi nezačalo našeptávat, že ten binec v bytě je už fakticky děs a hrůza a že můj kouzelný argument „jsou přece prázdniny“ nezmůže omluvit úplně všechno. Budiž, přitakala jsem svému svědomí a sáhla po chlupaté prontoprachovce. Pak jsem se zohnula, že jako uklidím hračku ze země do krabice a… a bylo to. „Na co si hraješ?“ Zeptala se Mladší se zájmem, když jsem se v předklonu ploužila dětským pokojem a nepokrytě se vyjádřila v tom smyslu, že ode mě není košer, když si hraju bez ní. „Osud si se mnou hraje,“ sykla jsem směrem k paní trpaslíkové a pokoušela se narovnat. „A na co?“ „Nechce, abych uklízela,“ rozesmála jsem se v náhlém prozření. Mladší pokývala hlavou a s trochou zlomyslnosti pronesla: „No, osud asi chce, aby uklízela Starší, že?“ Narovnala jsem se: „Asi jo… Au!“
Starší byla ale celý týden prázdninovat v Pryč. Vrací se dnes – čili v neděli – večer. A jak mi řekla do telefonu, už má plány na další týden: „Tak vy jste byly dvakrát v kině a beze mě?! To děláte schválně, že jo? Tak už přesně vím, co budu dělat, až přijedu domů!“ „Půjdeš do kina?“ Odtušila jsem. „Ne!“ Pravila prvorozená důrazně: „Nebudu s váma mluvit!“ To jí ale, myslím, u úklidu na obtíž nebude. :OD
A co jináč? Jináč jsme byli ještě na celodenním výletu s Ámožníkovic v Hodoníně, kde jsme jednak navštívili malou ZOO a druhak jsme tam vyzvedli novýho člena jejich domácnosti. Ámožníkovi si totiž pořídili štěně maďarskýho ohaře. Je to mrňavá holka se zelenýma očima a kůže na ksichtíku je jí ještě roztomile velká. A jak už to u mimin chodí, motá se teď kolem ní celá rodina, takže jsme od toho dne, což bylo pondělí, Ámožníkovy už nezahlédly. Na naši domácnost to mělo klasický vliv, protože „VŠICHNI mají psa jenom my ne!“ Na fotce je například pes Míša, s kterým si Mladší hrála celý minulý víkend u Kláry na chatě. „… ani malýho, hrozně strašně malilinkatýho psa nemůžu mít?“ „Ne, máte křečka, o kterýho se stejně ani jedna nestaráte…“ „A mohla bys mi aspoň koupit k tomu křečkovi vodítko?“
Mimochodem – a jak se máte vy?
Vaše teta Fily
Add Comment