Naše děti už od těch nejmenších se ptají a ptají, pořád dokola. Začínají: „Co to je?“ a velice záhy nastoupí dlouhý a pestrý řetězec otázek: „Proč?“ Tak mne napadá, že my dospěláci se ptáme mnohem míň.
Všechno víme, všechno známe a otázka: „Co to je?“ by mohla prozradit naši nevědomost, nezkušenost a to my přece nechceme. Takže raději hledáme na internetu, v encyklopediích (v nich ale čím dál méně).
Nevím, jestli vaše dítko školou povinné, se vás zeptalo, proč nejde v úterý do školy. Asi nejspíš ne. Je volno a basta, je nějaký svátek, tak se do školy prostě nejde. Mám zkušenost, že v rodinách se o tom opravdu moc nemluví.
A ve škole? Na to není čas, plní se osnovy, zdržuje to. Věřím a vím, že někde si s dětmi o tom paní učitelky a učitelé povídají. Učila jsem na prvním stupni a vždycky jsem si s dětmi povídala, proč budeme mít volno 28. září, 8. května a třeba i 17. listopadu. Vždy jsem to nejdřív nechala na rodičích, aby se děti doma zeptaly. Takový malý dobrovolný úkol. Dobrovolný. Takže další den bylo jasno, kterému žáčkovi to hlavou vrtalo a zeptal se. Jiný na to prostě zapomněl – nebylo to pro něj důležité. Další se zeptal, protože paní učitelka třeba dobrovolný úkol ocení. Záleželo na každém a taky asi na mně, jak moc se bude chtít dítko ptát.
Vzpomínám si na loňské povídání o 17. listopadu ve škole. Já měla veliké štěstí, měla jsem nejen báječné žáky, ale také moc prima rodiče. Ve škole jsme si sedli do kruhu, byli jsme tak zvyklí a moc prima se nám tak povídalo. Byla jsem zvědavá, co se dozvím od těch malých špuntů, jejichž rodičům mohlo být 17. listopadu 1989 deset, dvanáct, možná méně a možná jen o trochu více.
To mi došlo v momentě, kdy mi děti říkaly, že je mamka poslala za babičkou nebo tetou, sousedkou atp. Jejich dětská otevřenost jim nebránila se zeptat i mne, kolik mi bylo. „Tak, kolik myslíte?“ ptala jsem se dětí. Trefovaly se dost vedle, většinou hůř pro mne. „Já v té době měla roční holčičku.“
Děti začaly vyprávět o tom, že se prý nemohlo cestovat, že babička kupovala džíny v nějakém tuzexu, kde prý platily jiné peníze, že všechno bylo hodně levné, že tady byli komunisti a že byli zlí a … a … a … Jedna holčička přinesla pionýrský šátek, jiné děti fotografie ze 17. listopadu.
Fotografie, šátek a další trofeje byly ale snad jediným hmatatelným důkazem, že to někdy kdysi bylo jinak. Ale kdybych k těm trofejím přidala mobil, tak by neměly děti sebemenší pochybnost, že tam nepatří.
Pokud se tedy vaše dítko zeptá, proč nejde 17. listopadu do školy, tak je určitě nejdříve moc a moc pochvalte za to, že se ptá. A pokud si nevíte rady, protože ani vy si to nepamatujete, sedněte si s ním k fotkám, zkuste vybrat třeba nějaký pořad v televizi, můžete hledat na internetu a nebo si jednoduše sedněte, vezměte si toho vašeho broučka na klín a povídejte si třeba o tom, že před 17. listopadem 1989 (a ještě chvíli po něm) nebyla multikina, coca-cola ani šmoulí zmrzlina.
Ale i když se budete snažit sebevíc, už samotnému „v té době“ vaše dítko neporozumí. Nemůže porozumět, není schopno odhadnout, jak dlouho to bylo po té době, co po Zemi chodili dinosauři nebo nějaký král postavil Karlštejn. Je to tak a i kdyby děda s babičkou moc chtěli, aby to děti pochopily, nepodaří se jim to. Možná se naučí pár formulek, které pak ve škole budou pouze papouškovat. Řekněte jim raději, co jste dělali vy, co vás bavilo a z čeho jste měli radost a co vás štvalo. To bude pro ně víc než odpověď: „No to přece byla sametová revoluce a skončila vláda komunistů.“
Sami posuďte, kolika slovům z této věty může dítě v první, druhé a třetí třídě rozumět. A ti starší? Třeba se o tom budou učit a vám se uleví, že to nemusíte vysvětlovat sami. Škoda. Kolik toho víme my, kolik dnešní studenti středních a vysokých škol? To nevím, ale jen tiše doufám, že aspoň vědí, proč 17. listopadu nejdou do školy.
Všem hezké volno.
Add Comment