Má každý svoji krávu?

Má každý svoji krávu?

Cokoli vyslovíte, byť polohlasem či jen tak pro sebe, v přítomnosti dvouletého dítěte, ono nějakým způsobem zpracuje… „Už ty bonbóny nepapej, bude oběd,“ požádala jsem Kikinu.

„A čo?“

„Omáčka a…“

„Ne omáška!“ prohlásila.

„Ty nechceš papat omáčku?“ ujasňovala jsem si.

„Néééé! Ne omáška!“

„Aha… tak to chceš říct, že se s tím tady honím zbytečně?“ odtušila jsem a jen tak pro sebe utrousila: „Jako debil?“

Zamyslela se. Úplně vážně se nad tím zamumláním zamyslela. Pak se usmála a řekla: „Aši jo.“

Cestou do koupelny jsem přemýšlela, jestli aši jo znamená, že jsem vařila zbytečně nebo že jsem debil. Radši jsem se neptala. Z úvah mě vyrušilo zavolání: „Tetóóó!“

„Copak?“

„Di tam!“ ukazovala mi Kikina směr.

„Do kuchyně? A co tam budu dělat?“ zajímalo mě.

„Važit ojífku!“ poradila mi.

„Ale já teď nebudu vařit polívku, protože máme tu omáčku, Kikinko, víš?“

„Omášku?“ podivila se s výrazem – to je úplně nová informace.

Pak si vzpomněla… a připomenula to i mně: „Omášku ne, tetóóó! Omášku bytešně! Jako debij!“ I široce se usmála.

Protože rodička je pořád lazar bez nějakých výrazných změn na zdravotním stavu (nepočítám-li, že v sobotu dokonce skončila na nemocniční neurologii, kde si prohlídli její rentgen a když mě následně taťka informoval o průběhu vyšetření a jeho závěrech, zmateně mi sdělil: „… a má v těch zádech i něco vyřízlý… nebo co…“ „Vyhřezlý? Nemá třeba vyhřezlou plotýnku?“ tipla jsem si. „Je to možný,“ připustil, „že má vyřízló plotýnku.“), přebrala jsem tento týden její hlídací závazek stran Sestřiny Kikiny. Kikina u nás byla od pondělí do středy. Přišla s kufrem, nadšením a halasným: „Ajóóóój!“

„Ahoj, co máš v tom kufříku?“

„Kávu!“ pochlubila se a vytáhla malou ušmudlanou krávu, která dávala tušit, že kdysi byla bílá a plyšová.

„Hlavně ji neztraťte! To by byl průser!“ poradila mi Sestra. Než odjela, vyslovila dotaz, zda bych nemohla ve volných chvílích krávu zašít.

Kráva zašít opravdu potřebovala. Párala se hned na několika místech, přední levá noha sotva držela u těla a pod bradou měla doslova obří díru. Nevím, čím to je, že si některé děti oblíbí jen jednu věc a nedají bez ní ránu. Pátrala jsem v paměti po hračce, kterou by tolik milovaly moje holky, ale zjistila jsem, že žádná taková nebyla. Možná o důvodech závislosti na konkrétní hračce existuje nějaká odborná studie, která to všechno vysvětluje. Zatímco jsem zašedlou krávu látala, Kikina ji soustrastně držela za pravou packu a lítostivě stahovala obočí. „Chudák káva! Má bebí!“ fňukala. Bylo už odpoledne, tudíž byla doma i Mladší, kterou jsme s Kikinou přivezly ze školy. Kikina tedy Mladší vybídla, aby chudáka krávu držela i za druhou „uku“. „No jo, kráva má operaci, že?“ řekla Mladší a chytila krávu za levou nohu.

„Jupíííí!“ vykřikla Kikina, když jsem řekla: „Hotovo, je zašitá!“ Pak jí Mladší oblíkla princeznovský šaty. Krávě. Ne Kikině.

Čím to je? Má každej nějakou obdobu své krávy? Něco, co mu dodává pocit jistoty v jiných světech, mimo domov, při usínání v cizích pokojích? Sestřiny děti ano. Kikina má krávu, Vukášek o nic míň ušmudlanýho oranžovýho psa s dlouhýma ušima. Já jsem mívala hadrovýho kašpárka Pepíka. Nedávno jsem ho viděla ve filmu O rodičích a dětech. Pohled na něj mě zvedl z křesla s obrovskou vlnou nostalgie a něhy. Teď jsem koukala na stokrát zalátanou krávu, co má už nejlepší estetická léta evidentně za sebou a vybavilo se mi, jak jsem se sama pokusila zašít Pepíkovi rozpáranou nohu. Bylo mi asi šest a použila jsem křížkový steh, kterým potom lezla ven vatová výplň. Tou dobou už měla Pepík notně vybledlý barvy a odřený nos na plastové tváři. On byl moje ušmudlaná kráva. Moje jistota. Spával se mnou v posteli, když mamka čekala trojčata, odvezli ji na dlouho do nemocnice a já zůstala doma se svým biootcem, co radši trávil večery s kamarádkou, ke které odešel ještě před narozením mých sourozenců… Do toho špinavýho kašpárka se vešel celej můj malej svět.

O tom to asi je, říkala jsem si druhý den, když jsem ukládala Kikinu k polednímu spánku a krávu opatrně položila na polštář vedle ní. Spokojeně se k ní přitulila, schoulila se s ní do klubíčka a přivřela oči. Chvíli jsem ji pozorovala přivřenými dveřmi a vzpomínala na svoje holky v jejím věku. Jak je možný, že nikdy neměly svoji krávu? A pak mi to došlo. Asi jsem jejich kráva já…

Časem se to asi změní. Nahradí mě jinej talisman. Koneckonců můj Pepík je už taky dávno pryč. Chtěla jsem napsat, že dnes už žiju bez pomocných krav, ale není to pravda. Mám jednu věc, kterou mám pořád u sebe, nikdy ji nesundávám a s pověrčivostí sobě vlastní věřím, že kdyby se s ní něco stalo, přivodí to něco špatnýho. Takže ano, i dnes mám svoji krávu, akorát je méně nápadná než kašpárek. ;O)

Tak nevím. Co myslíte? Má každý svoji krávu?

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *