Konec prázdnin

Konec prázdnin

Jako kdyby to bylo před pár dny, co jsme euforicky konstatovali, že už jsou konečně prázdniny. Hodiny do jejich konce se neúprosně odkrajují a dosud jsem žádné dítě neslyšela nadšeně přijmout fakt, že začne škola…

Konec prázdnin mi přináší zapomenutý dětský pocit, který jsem mívala na sklonku srpna sama, takže chápu všechny stesky, co musím vyslechnout. Naštěstí se poslední dny vydařily ukázkově prázdninově, slunce opékalo, jak jen mohlo, jako kdyby chtělo vynahradit všechny ty deště a zimu, kterých jsme si v tomto létě užili až dost.

Dokonce i prvorozenou to přinutilo skočit do bazénu, což je událost, která se naposledy stala tak dávno, že si to ani nepamatuju, neboť holčička odmítá chodit na koupaliště s odůvodněním, že tam NIKDO nechodí. Pokaždé, když se odmítne jít „koupat mezi lidi“, vybaví se mi ta její dětská verze, v níž bylo nad lidské síly udržet ji na břehu a žaludek se mi zmenšoval do nejmenší kuličky na světě, když jsem viděla, že její pud sebezáchovy zůstal se mnou na dece, zatímco ona skáče šipky, potápí se a plave do dálav, v nichž se pro mě mění na rozplizlou kaňku. Jsa sama nedobrým plavcem, chytaly a chytají mne záchvaty hysterické úzkosti, jakmile můj potomek činí cos, při čem bych ho nemohla zachránit. Proto nerada chodím plavat i s Mladší, jelikož i její pud sebezáchovy je nakonec to jediné, co se mnou sdílí plážovou osušku.

Asi je to vážně tím, že jsem se nikdy nenaučila pořádně plavat. Myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou už nikdy nedoženu…

I proto jsem byla ráda, že Mladší jela poprvé v životě na pár dní prázdnin do Tcháňatova, kde si za ty tři dny užila vodních radovánek víc, než co bych kdy zvládla rozdýchat. Ty tři dny tam prožila se sestřenicí Kajojínkou a malým bratrancem Márou, kteří před tím pobyli se Švagrovkou u nás, takže holky mohly tužit přátelství, k němuž není přes školní rok příležitost. Nevím, jestli je to tím, že jsou stejné krve, čí tím, že jsou prostě stejně naladěny, nebo snad tím, že jsou prostě obě v pohodě, ale sehrály se skvěle. „Tak co? Nehádaly jste se s Kajojínkou?“ zeptala jsem se, když se Mladší, opálená víc než po návratu od moře, objevila po pár dnech doma. Můj dotaz ji takřka urazil. „No dovol!“ ohradila se. „My se nehádáme, my si říkáme, že se máme rády!“

Mně to prostě přijde fajn.

„A jak ses měla jinak?“ vyzvídala jsem.

„Dobře. Pořád jsme se koupali, vůbec jsme se nemazali, jedli zmrzky a děda jel na tobogánu! A když jsme s Kájou nemohly v noci spát, tak jsme sešly dolů do obýváku a pustily jsme si tam televizi!“

„Proč jste se nemazali, proč…?“ Mladší mě nenechala doříct větu, jen se usmála tím svým konejšivým způsobem a pokývala hlavou: „Já vím, mami. Ještěže jsi tam nebyla.“

A měla pravdu. Možná, že to je jeden z rozdílů mezi rodiči a prarodiči a asi to tak má být, aby prázdninování u babiček a dědečků bylo přehlceno zmrzlinami a nočními výpravami spícím domem, při nichž se dvě pyžamový sestřenice drží za ruku a kradou se po schodech po špičkách.

A tak jsem nakonec jen řekla: „Děda jel na tobogánu, jo? Tak to je teda hrdina, co?“

A Mladší řekla: „Jo.“

Krásný konec prázdnin (a začátek školního roku! :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *