slyším říkat nějakou osobu v televizi a vzápětí vidím, jak s tou informací po svém naloží Mladší. V šedivým pyžamu s červenými postavičkami sedí ve velké rodičovské posteli, kolem ní se povaluje spousta hraček, pastelky a papíry, vlasy má horečkou navlhlý a kroutí se jí kolem obličeje do těch půvabných spirálek, z kterých měla jako malinká celou neposlušnou hřívu, zavírá oči, co vypadají díky teplotě tak trochu jako za skleněnou stěnou a namíří prst na sestru.
Jak se tak soustředí na svoje přání a svůj pokus, krčí usilovně obočí, oči drží zavřený tak křečovitě, jak jen dokáže a v hlase má touhu říznutou ironií. Ukazováčkem stále pomyslně píchá do Starší a zřetelně opakuje: „Pes! Pes! Pes!“ Prvorozená se na oko dotčeně ohradí: „No tohle! Mami, zakaž jí to!“ Ale kouzlo beztak naštěstí (naštěstí?) nevyšlo…
Ano, máme tu první letošní absenci paní trpaslíkové ve vzdělávacím institutu. Kromě angíny si pořídila i streptokoka v krku, snad aby tam těm čepům nebylo smutno. Oproti loňsku mají dny ovšem tu změnu, že se musí věnovat samostudiu. Přesněji řečeno – studiu za mé asistence. Zatímco Mladší lehla v neděli večer, když se vrátila domů z cyklistické vycházky, Starší lehla až ve středu po návratu ze školy. S tou se ale naštěstí (naštěstí!) učit nemusím.
My tři holky, co spolu bydlíme, jsme tedy valnou část týdne spolu doma. Náročné. Pro všechny. Beze sporu.
Když se nestuduje/nevaří/nejí/nepije/nepožívají legální drogy a nekouká se na televizi, hledají se jiné ZÁBAVNÉ aktivity, by se to tu nehašteřilo. Mladší má spoustu bezva nápadů, jak se zabavit. Do dopisu pro Ježíška přibylo: PEJSKA – ČURA PIJE CHODI, taky přibyly JEZDÍCI BOTI. „V těch se zabiješ!“ Řekla na to Starší a znělo to jako opravdu čiré konstatování, o němž nelze polemizovat. „No tak já už fakt nevím, co bych mohla chtít!“ Rozhořčila se trpaslice. „Půjdu si hrát na kadeřnici. Mami, můžu tu panenku trochu ostříhat?“ „Ne!“ „Ale já ji nebudu stříhat u tebe v posteli,“ chlácholila mě ta dobrá duše. „Nebudeš,“ souhlasila jsem, „Ty ji totiž nebudeš stříhat nikde!“ „A proč?!“
Nestříhání panenky v ní vydrželo jako dostatečná křivda na to, aby si na mě stěžovala jednoho večera Lence, která mě přišla zachránit před předčasným zešílením z intenzivního rodičovství za nepřítomnosti jakékoli jiné dospělé osoby. „To by měla hnusný, kdybys jí to ostříhala,“ řekla Lenka obracejíc panenku v rukou, „Nech jí to radši dorůst,“ poradila nakonec trpaslíkové. Vyrvala jí pannu z ruky a odešla do pokoje brblajíc si něco o našem intelektu.
Ve vzácných okamžicích jsem byla tento týden i svědkem sesterských her. Mladší se při nich nejčastěji procházela po bytě s miminkem v autosedačce a chodila navštěvovat Starší. Ta se pro změnu po bytě kulila s vycpaným břichem předstírajíc těhotenství. „Co to máš?“ Zeptala jsem se při první příležitosti šokovaně a Mladší nadšeně odvětila za ni: „Ona chce vypadat jako opravdová porodnice, víš?“
Taky jsme vyráběly umění z hlíny, co schne na vzduchu. Já jsem vyrobila zříceninu hradu. Měla vypadat jako kamenná, měla okna a měla se do ní vlézt svíčka. Když hlína vyschla, moje zřícenina se zřítila. Tak nějak doslova a dokonale. Jestli v tom je nějaká symbolika, nechci to vědět…
Krom toho, že přiletěli havrani, bolí mě v krku a zub, už nemám nic novýho, takže budu končit a přát si týden bez bacilů. Moc. Třeba mně to kouzlo vyjde. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment