Moje znovunalezená světoběžná přítelka Pavla mi poslala několik fotografií z jejich holandské vesnice. Nechybí ani fotky domu a zahrada plná tulipánů. Taky připsala něco o pěstování a o tom, že to prý jde SAMO! Rozhodla jsem se, že si to nebudu brát osobně, i když jsem zrovna ten den vyhodila vodou nabobtnalý sukulent, který se nechutně rozkládal na parapetu okna v dětském pokoji druhorozené a pro změnu na troud vyschlou parodii tůje, co výmluvně odpočívala v truhlíku na balkoně (nikoli v pokoji).
I přišel čas, abych se i já vrhla do jarního sázení. Na jediné ploše, kde to jest u nás možné. Tudíž pochopitelně došlo na truhlíky. Nutno říci, že když jsme jeli o víkendu do nejmenovaného obchodu pro kutily, kde jsem plánovala zakoupit květenu, neb z loňského roku žádná venkovní nepřežila, což si odůvodňuji tím, že to byli jistě neodolní jedinci, Lev se netvářil příliš nadšeně. Doslova pravil: „Je to nutný?!“ Jsa pravdomluvná osoba, nemohla jsem, než odpovědět: „Není to nutný.“ Pak jsem nastínila, jakpak to bude asi příjemné, když budeme ve vlahém jarním (posléze letním) dni popíjet kávu na balkoně obklopeni prázdnými truhlíky. Na muže to však žádný dojem neudělalo, snad se i zdálo, že by mu na tom nepřipadalo nic zvláštního. V tom okamžiku mě napadlo, jestli vůbec přítomnost či nepřítomnost rostlin vnímá. Pravděpodobně ne. Ostatně jako mnoho jiných věcí. Třeba moje vlasy…
… je to asi dva až tři měsíce, co jsme hledaly s Mladší mezi fotkami fotografie členů rodiny, co by mohla použít do stromu života, který vyráběla jako úkol do angličtiny. Jak se tak probíráme tou hromadou obrázků, Mladší povídá: „Ty červený vlasy ti slušely nejvíc, mami.“ „Ukaž… no… docela jo. Že bych šla zase do červené?“ zvažovala jsem. Lev se natáhl po fotce, chvíli na ni hleděl, a pak zabručel: „Nejlepší je černá!“ A já blbec si říkám – černá, no proč ne, ta tu dlouho nebyla. Za pár dní proběhlo čáry máry a koukám, jak na mě ze zrcadla čumí černovlasá ženská. Kapku mě ten pohled rozesmutnil, protože až taková pecka to teda nebyla. Nevadí, říkám si, drahý jistě ocení, že dám na jeho názor. Mno… asi takhle – drahý si toho ještě nevšiml. Nevšiml si ani toho, že mám už týden vlasy jen po ramena. S napětím očekávám, zda zaznamená, že jeho devítiletá dcera má v hřívě našitý tři barevný prameny. Dost mu fandím, že aspoň tohle nezazdí, protože jsem mu to jednak řekla a druhak jsou ty prameny dost viditelný, vezmeme-li v úvahu, že mají fialovou a modrou barvu…
… takže diskuzi o nutnosti balkonových kytek jsem vyhodnotila jako časuztrátovou a šli jsme je koupit, v rámci čehož došla řeč ještě na nutnost hlíny, kterou Lev nakládal s neskrývaným odporem a zkoušel argumentovat tím, že se nám nevleze do kufru, jelikož tam má už Mladší kolo. Koupili jsme tedy jen dvacetikilový pytel (další dvacetikilový pytel jsem si nazítří dovlekla domů sama). Ó, jaká to radost, když jsme s Mladší rozdělily skalničky do skupinek, zasázely je a obložily kameny! Ó, jaké to napětí, když si do jednoho truhlíku nasela semínka (nevím čeho) a ó, jaké to zklamaní, když po půl dni zjistila, že ještě nerostou! Ó, jaká to nádhera sedět obklopena červenými muškáty a oranžovými květy afrikánek! Jo… a pak se najednou vrátila zima, či co. Řeknu vám, že je tak hnusně, až mě to donutilo ty ubohý rostliny vzít a nacpat je všechny k Mladší do pokoje, což v ní kupodivu absolutně nevyvolalo nadšení. Musela se s tím však smířit, neb neměla čisté svědomí, tudíž se chytře rozhodla nebránit a neprovokovat, což jsem ocenila.
O čisté svědomí přišla paradoxně díky antistresovému balonku. „To je výborná věc, mami!“ přesvědčovala mne v papírnictví, kam jsme šly původně koupit jen skicák (ona… protože má velkou spotřebu tvrdého papíru a teď ho nutně potřebuje, aby mi mohla vyrobit přání k narozeninám) a propisky (já… protože mi je pořád někdo krade). „Jo?“ nejistě jsem obracela míček v ruce. Vypadal jako nafukovací balonek s namalovaným obličejem vycpaný nějakou drtí, díky níž šel roztodivně tvarovat. „Jo! Koukni… to takhle všelijak měníš ten obličej… vidíš? A najednou zjistíš, že je to tak srandovní, až z toho máš úplně dobrou náladu, mami!!!“ Stál dvacet tři korun českých. Kdo by to do dobré nálady svého milovaného potomka neinvestoval?
„Hlavně dávej pozor, ať ti nepraskne a všechno se to tu nevysype!“ opakovala jsem celý zbytek dne, když jsem viděla, že Mladší dělá s míčkem psí kusy. Asi se té dobré nálady nemohla nabažit. „Neboj, nevysype s tvrdým Y!“ uklidnila mě holčička, která objevila kouzlo vyjmenovaných slov, takže nyní mnoho svých vět prokládá informacemi o měkkém či tvrdém i/y. Měla skoro pravdu. Ten den se míček nevysypal.
Vysypal se něco po šesté ranní, když jsme vstávaly do školy. „Uáááááá!!!! Já mám ten písek s měkkým I všudéééé!!!“ brečela trpaslíková. A nekecala. Míček jí prdnul v posteli (jasně, že ne sám od sebe…). A náplň, která svou konzistencí nejvíc ze všeho připomínala polohrubou mouku, opravdu byla v sekundě všude. V peřinách, pod postelí, za postelí, v plyšácích, v pyžamu, ve vlasech, v mobilu i přilepená na „stanu“, pod nímž Mladší spí. Škody po antistresovém míčku jsme likvidovaly celé odpoledne… V pátek jsme zakoupila nový míček, neboť Mladší přísahala, že už na něj dá pozor a že případnou katastrofu zlikviduje úplně sama. Tentokrát jsem si ale přečetla obal. Složení obsahu výrobce neuvádí, ovšem alespoň název výrobku vnesl do věci mírné světlo. Míček se totiž oficiálně jmenuje stresový. Tím se mnohé vysvětluje :O)
Přeju všem krásný předvelikonoční týden, kvetoucí jaro a žádné stresy!
Vaše teta Fily
Add Comment