Jak u nás končí září

Jak u nás končí září

Asi jste si všimli, že je už říjen. Mně osobně ty dny celkem splývají a tak jsem se rozhodla, že říjen nebudu komentovat. Mé rozhodnutí trochu narušil fakt, že jsem při další z cest pro zmrzlinu, kterou ty dvě potvory pod heslem „Mandle“, konzumují po litrech denně a do půjčovny pro DVD, na který koukají pod už fakt dost omšelým heslem „Mandle“ jak šílený, musela vzít nejen bundu ale i mikinu a to mě vskutku hodně, ale opravdu hodně, nepotěšilo. Jsou však stále ještě věci, ježto mne v uplynulém týdnu nepotěšily více.

Jako například to, že jsem byla v neděli ráno probuzena sprchou slz a řevem: „Mamííí, Mona je mrtvááá!!!“ Toho dne mé první kroky nevedly jako obvykle do koupelny (o které bude řeč vzápětí, neboť i ona je důvodem mého nepotěšení, ačkoliv je v tom chudinka nevinně), nýbrž do dětského pokoje, kde nebohá želvička Mona rozplácnutě ležela na kameni. Docela mě to sebralo, protože jsem k ní ze všech našich tří želv měla nejvřelejší vztah. Dokonce jsem si mnula ruce, jak jsem ji vyléčila z nachlazení a tetelila jsem se něhou, když si ke mně jako jediná chodila s důvěrou pro jídlo a nezdrhala jako ostatní, co se vždycky ponoří pod vodu a myslí si, že je pod ní nikdo nevidí. Mona byla už dlouho podezřelá. Sice nekýchala, jedla jako divá a při pohlazení neschovávala hlavu i údy do krunýře, ale nerostla. Zatímco její kolegyně a kolega vyrostli snad trojnásobek své původní velikosti, Mona byla pořád ten diblík, co k nám ke konci srpna „přišel“: Dokonce se zdálo, jako kdyby se snad scvrkávala před očima. V neděli ráno ji to asi už přestalo bavit… V krabičce od bylinkovýho čaje vycpané papírovými kapesníky s vůní heřmánku jsme ji zakopali v přilehlém lese. Je to tak divný, že je to divný mně, ale je mi po ní smutno.

Druhá nepotěšující záležitost týdne se týká zmíněné koupelny. Přijdou měnit stoupačky. A naše servisní dvířka o nemalých rozměrech jim nepřijdou dostatečně velká. Jinými slovy: jsme patrně jediní blbci na světě, kteří zaplatí za postavení zbrusu nové koupelny, po třech měsících zaplatí za zbourání kusu zdi a posléze za znovupostavení postavení onoho kusu zdi. Jestli se najde někdo, koho by to nevytočilo, nechť se mi ozve, ať se přiučím sebeovládání…

Vyjma těchto dvou nepotěšujících zpráv byl týden poměrně pozitivní. Dívky byly na kontrole seznány takřka zdravými tvory. Projevuje se to tím, že se Mladší nepřiměřeně vitálně nudí a Starší na mě přestává být hodná. Ano, i to může být v jistém světle považováno za pozitivní. Život je nevyzpytatelný.

Život je naštěstí nevyzpytatelný spravedlivě, pročež byly moje pudy ochranářky a pečovatelky vyměněny za pudy studijní prudilky. Zatímco Starší předstírá, že se učí za zavařenými dveřmi svého pokoje, Mladší předstírat nemůže, neboť jsem její domácí učitelkou. Nutno podotknout, že se moje, jistě nadprůměrně inteligentní a bystré, dítě, podvoluje mé učitelské autoritě s okázalou nevolí. Abychom k sobě byli upřímní, měli bychom si přiznat, že má trpělivost naznala věkem jistých trhlin. Ale jsem člověk poměrně odolný, proto jsem se ovládla a neumlátila trpaslíkovou pracovním sešitem do českého jazyka, když jsem ji vybídla, aby podle obrázků a zadání vyprávěla notoricky známou pohádku O perníkové chaloupce a ona jen protočila panenky a pravila: „Ježiš, to je trapas! To mám jako fakt dělat, jo?“

„Ano,“ přitakala jsem a ukazováček zapíchla do textu: SLOH – vyprávějte příběh podle obrázků. Mladší si podložila hlavu dlaní a znuděně koukala do sešitu.

Pak řekla: „To je trapný.“

„To není trapný, to je pohádka. Co je to asi za pohádku?“

„Nevím. Asi nějaká trapná.“

„Tak dost. Prohlídni si obrázky a přemýšlej, co by to mohlo být za pohádku. Co vidíš? Hele, tady je holčička, kluk, pán a jdou lesem… tady je kluk na stromě… co by to mohlo být za pohádku?“

„O Červené karkulce?“ odtušila Mladší.

„Jistě,“ souhlasila jsem ironicky, zatímco jsem si představovala, kterak holčičku plácám zmíněným pracovním sešitem do českého jazyka po hlavě. Píchla jsem do namalované holky prst a pokračovala: „Tohle je Červená karkulka a vyšla si s kamarádem do lesa. Bohužel je pronásledoval nějaký podivný týpek se sekerou. Patrně zločinec, že ano?! Tak se mu snažili uprchnout, ale holka byla nemotorná a neuměla vylézt na strom, takže se tam ten její kamarád schoval sám…“

„Cha chááá,“ svíjela se trpaslíková smíchy, konejšivě mě pohladila po tváři a smířlivě řekla: „Tak se uklidni, mami. Já to teda řeknu.“ Oddechla jsem si. A vyslechla trapnou pohádku o trapné perníkové chaloupce. Začínala takhle: „Trapné děti – jak se jmenovala ta holka? Aha… Mařenka. Trapná Mařenka s Jeníčkem šli do lesa s tatínkem. Trapně se ztratili, protože šli po nejtrapnější cestě v lese a určitě u toho spadli do nějaké trapné díry a najednou byl večer, stmívalo se a Jeníčka napadlo, že vyleze na strom a rozhlídne se. Když lezl na strom, vypadal u toho trapně…“

Tímhle slovem odstartovala před pár lety prvorozená pubertu. Bylo jí jedenáct. Mladší je osm. Asi jí to slovo ještě na chvíli zakážu, na další pubertu nejsem připravená. ;O)

Hezký první říjnový týden!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *