Jak jsme si půjčili auto II aneb od Sandové ke Gaudímu

Jak jsme si půjčili auto II aneb od Sandové ke Gaudímu

V průvodci stojí: „… k Valldemosse pak vede nejkrásnější vyhlídková silnice na Mallorce vnitrozemím…“. Taky tam stojí: „… až se nám zatají dech, jak krásná je horská vesnička Valldemossa – malé domky na kamenných terasách, kvetoucí zahrady, nad nimiž se tyčí kostel a slavný klášter. Více než 300 000 turistů ročně se vydává po stopách Frederika Chopina a George Sandové, kteří zde strávili šest týdnů sychravé zimy na přelomu roku 1838 a 1839…“ To všechno je pravda, ale…

… ale to byste nesměli být Fily, které strach ani nedovolil, by se kochala nějakými krásami přírody a výhledu, když rozložitý auto projíždělo nejkrásnější vyhlídkovou silnicí, ježto nebyla jednosměrná, navzdory tomu, že neměla na šířku snad ani dva metry a žádný místo na vyhnutí dvou proti sobě jedoucích vozidel, stoupala do skal v divokých prudkých zatáčkách, který omotávaly horu jako pružina a byla pochopitelně romanticky prosta jakýchkoli svodidel. Ve chvílích, kdy se pod námi rozprostíraly srázy a nebylo úniku ni cesty zpět, jsem si sice uvědomovala tu nádheru vůkol i fakt, že by mi scenérie učarovala bejt nafocená na velkým formátu, ale taky to, že na strach by se dalo třebas i umřít. Fakt. Lev si adrenalinovou cestu nadšeně užíval a pořád litoval, že není kde zastavit, aby mohl fotit. Mladší vykřikovala okouzlený komentáře na adresu pasoucího se skotu někde hluboko pod námi a mně se svíral krk tak, že jsem nebyla schopna slova. Jo, už je to jasný – jsem osoba zrozena pro nedobrodružný život.

Když jsme parkovali ve Valldemosse, přepadla mě taková euforie z toho, že jsme cestu přežili (a z toho, že mi bylo vyhověno a nazpět pojedeme po neromantické rovné dálnici), až mi bylo do zpěvu. Krom toho je vesnice opravdu nádherná a musím uznat, že ta pro mě hrůzostrašná, pro jiný nejkrásnější, cesta stála za to. Valldemossa působí, jako kdyby se v ní zastavil čas. Jako kdyby dýchala takovou starou neuspěchanou atmosférou, jako kdyby se jí moderní civilizace dotkla jen tak decentně s uctivou nenápadností. Kamenný domky v kamenných uličkách, neuvěřitelný množství rozkvetlých stromů a keřů, roztažený markýzy skýtající stín a kavárny na ulicích, kde uprostřed ratanovýho nábytku poskakují mrňaví ptáci, kteří si od vás směle uzobnou nabídnutýho drobku, jsou jen příjemným doplňkem historií dýchajícího městečka. Já jsem docela konzervativec, co se týká bydlení. Mám problém odstěhovat se i v rámci jednoho města, ale v téhle kamenné zahradě bych si asi fakt zvykla…

Druhý den jsme se vypravili o poznání blíž – do hlavního města ostrova Palma de Mallorca. Do města, o kterým se traduje, že je nejkrásnějším městem ve Středomoří. Moderní hotely a obchody nás moc nezajímaly, dokonce jsem pocítila úlevu, že nebydlíme v tak velkým městě a máme možnost užívat si intimity Mallorské vesnice. Táhlo nás to mezi starý hradby města, kde se schovávalo historický jádro. Lev se nejvíc těšil na obří katedrálu a dokonce vyhrožoval, že ve městě zůstaneme až do setmění, aby si ji mohl vyfotit nasvícenou. Nakonec jsme zůstali, ale ne tak docela dobrovolně, neboť jsme ve spleti uliček zabloudili a ani mapa Palmy nám nebyla nijak zvlášť platná. Ale zase jsme si díky tomu dali dobrou véču v rybím restaurantu v přístavišti, takže to bloudění vlastně mělo nakonec i svoje pozitiva.

Katedrála (La Seu) se znatelným podpisem Antoni Gaudího byla nádherná a nejspíš ji budu mít ve vzpomínkách ještě dlouho, páč jsme se v ní neplánovaně zúčastnili pravé španělské svatby. Bylo příjemný pozorovat z uctivé vzdálenosti na živo to veselí a energii, která ze svatebčanů sálala. Když nevěsta s ženichem vyšli před katedrálu, dámy v robách i pánové v oblecích sklapli vějíře a zasypali novomanžele rýží a neuvěřitelným množstvím růžových lístků. Ostatní památky taky nebyly k zahození, ale představení nám tam už nikdo nezahrál.

Celou dobu výletu jsme stejně intenzivně jako památky vyhlíželi ženský, před kterými nás varoval průvodce i delegát. V průvodci bylo napsáno, že dávají turistům karafiáty, delegát říkal, že snítku jasmínu. To by samo o sobě bylo celkem milý, kdyby při tom srdečným vítání neinformovaný turista nepřišel o prachy, doklady nebo jiný věci, kterých si tak sobecky považujeme. Už jsme si skoro mysleli, že průvodce i delegát kecali, když v tom jsme je před zátiším palem uviděli. „A je to tady!“ Zajásala jsem rozrušeně, když jsem viděla korpulentní snědé dámy, kterak se s větvičkou jasmínu vrhají na nic netušící kolemjdoucí. Dělaly to mazaně, vrhaly se aspoň po třech a byly srdečný až za roh. „Tak bacha,“ řekl Lev a Mladší se mě chytila za ruku. Odhodlaně jsme vykročili vstříc nevyhnutelné budoucnosti a… a pak se to stalo.

Totiž nestalo. Jako mnoho jiných domorodců nás i tyto ženštiny považovaly za místní, tudíž nás nechaly projít bez povšimnutí, bez přivítání a bez okradení. Chvíli jsem se cítila až dotčeně. ;O)

A ještě něco vám k Palmě řeknu. Víte, co jsem si uvědomila, když jsem na hlavním náměstí pila kafe a vstřebávala letní šrumec? Že nikde na světě nemají tak pěkný náměstí, jaký jsou u nás doma. :O)

Příště ten pseudocestopis snad už dokončím. Mějte se fajn!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.