Jak jsme se neutopili

Jak jsme se neutopili

I když… vlastně ne. Neutopili. My ne…

Sobotní vodácká akce byla plánována dlouho dopředu. Do původní spřátelené skupiny jsme přibrali i Kláru s mužem a jejich kamarádem, kteří již měli s touto aktivitou nějaké zkušenosti a byla to hlavně Klára, kdo mi neustále vyprávěl historky s tím spojené, jež vždy končily tím, že někdo skončil pod vodou. Jímala mne hrůza. Též mne jímal děs. Hrůza s děsem se spolu prali o prvenství a podlá přítelka Klára z toho měla neskrývanou škodolibou radost, kterou umocňovala tím, že pokaždé, když jsem jí do onoho osudného dne zatelefonovala, hlásila se do telefonu ďábelským smíchem a dotazem: „Nejede, co?“ Později se nechala slyšet, že byla přesvědčena, že si jako vždy něco způsobíme, abychom se sportovnímu dni vyhnuli. „Znáš to – vždycky buď onemocníte, nebo si někdo něco zlomí!“ chechtala se mi.

Och, jak jsem jí vytřela zrak, když naše sportovně oděná rodina (bez Starší, která prohlásila, že se rozhodla, že se bude po zbytek života ztrapňovat už jen a pouze před cizími lidmi) dorazila po šesté ráno sobotní mlhou na místo srazu! Do jejich velkého vozu jsme nacpali pádla. Do našeho a Necelebritovic vozu jsme si pak nespravedlivě rozdělili Johnovic rodinu (my jsme si vzali Johna, Necelebritovic jeho osm (!) měsíců těhotnou družku plus mřňavé potomče Jánoška) a mohli jsme vyrazit. Neznámý přítel, jehož si Klára a Egs přibrali jako talisman, si okamžitě vysloužil přezdívku Karamba, neboť toto slovo řekl nejméně desetkrát během prvních minut našeho seznámení. Trošičku mě rozladilo, že ačkoli jsem se předem veřejně nominovala na fiflenu zájezdu, Karamba mi těsně dýchal na paty, jsa oděn v teplé zimní oranžové péřové bundě a opakovaně smutně konstatující, že si zapomněl sprchový gel a šampon. Rozhodla jsem se, že nebudu sobecká, nechám zvítězit své velkorysé nitro a o post fifleny se s Karambou šlechetně podělím. Taková já totiž jsem!

Naše auto jsme zaparkovali v místě, které zkušený vodák Egs označil za cíl cesty a celá posádka našeho vozu se narvala do velkého vozu Kláry a Egse, abychom pokračovali ku startu. Mladší si vynutila, že pojede v zavazadlovém prostoru spolu s Johnem, tudíž pak po zbytek cesty zelenala, čímž znejistila řidiče Egse, jenž se obával, že jeho zánovní vozidlo dorazí ke startu pozvraceno. Trpaslíková to nakonec ustála. Já jsem posádce naší lodi (Lvovi, Mladší a Kláře) spolu s rádiem zazpívala Pár přátel stačí mít, co umí za to vzít a slíbila jsem jim, že je hodlám povzbuzovat touto písní i na raftu. Všichni se strašně těšili. Myslím.

Na startu se to hemžilo vodáky, kajaky a rafty. Odpouštěná přehrada cákala ve vodopádu do říčky. Na břehu to budilo dojem, jako kdyby pršelo. Mladší s Necelebritovic Ádou si znovu oblíkli větrovky, nainstalovali na sebe plovací vesty a snědli pytlík bonbónů. Než jsme nafoukli všechny lodě, Áda stihl i posvačit a Mladší se začalo chtít čurat. Hledajíc skryté místečko ve stráni, kde by se dala potřeba vykonat, spálila jsem si nárty o kopřivy. Och, jak to příjemně pálilo!

Ihned po startu jsme projeli hložím. Po chvíli jsme sjeli první jez.

„Sedět úplně první má i svou nevýhodu, že?“ řekla mi moje přesladká dívenka, když si uvědomila, že schytám každou vlnu v první linii. Lev, jakožto kapitán lodi, seděl úplně vzadu, kormidloval a vydával pokyny. Tyto po něm Mladší radostně, ba euforicky, opakovala a ječela na mě a Kláru spolu s otcem: „Pádlujte! Makejte! Rychle!“ apod.

Byla jsem kapitánovi vděčná, že záhy naznal za vhodné, že já budu pádlovat na pravé straně a Klára na levé. Možná ho k tomuto závěru  trošičku popostrčil i fakt, že mě při neustálém přesedání ze strany na stranu vzala aktivní přítelka Klára, která seděla za mnou, dvakrát pádlem po hlavě. Rozhodla jsem se, že nebudu dělat scény a omlouvající se Kláře vyvrátila, že bych snad byla pomstychtivá a plánovala ji zmlátit pádlem, jakmile přistaneme na slibovaném párku a pivu.

Bez jediného karambolu jsme dorazili na pivně-párkovou zastávku! Lev nešetřil chválou nad zdatností zkušené vodačky Kláry, ona mu zas na oplátku pochlebovala, jakým jest dobrým kapitánem. Někdy mezi pivem a párkem jsem vyskočila z lavičky, zatančila jsem a zajuchala: „Au, au, au, au!“

„Píchla mě včela!“ oznámila jsem družině, zatímco mi počala bobtnat levá paže a požádala jsem kapitána, by mi odstranil včelí žihadlo i s včelím zadkem z mého podpaždí.

„Fuj,“ pravil kapitán. „Já nevím, jak se to dělá!“

„Ukaž,“ nabídla se Necelebritka a zbytek včely ze mě vytáhla.

„Nejsi alergická?“ zeptal se někdo.

„Ne,“ blafovala jsem a v duchu zavzpomínala na pěknou dovolenou v Jeseníkách, při níž mi po píchnutí včely natekla noha do tak úctyhodných rozměrů, že jsem nemohla chodit a museli mě do nemocnice na injekci odnést. Ruka mi zatím utěšeně otékala a svědila jak… ehm jak stádo něčeho hodně svědivýho.

„Měla by sis to natřít třeba cibulí,“ navrhla Klára.

„Tu v batohu opravdu nemám,“ zalitovala jsem.

„Někde jsem viděl, že dělají guláš! K tomu by mohli mít cibuli,“ vzpomněl si Egs.

„Tady mají někde guláš?!“ zvolal Lev nadšeně.

„Ukaž!“ zažadonila Mladší nejmíň po dvacáté a překontrolovala mi pupen. „No fuj, pěkně se ti to zvětšuje, mami!“

Pak jsme se nalodili a pokračovali v cestě. Ta ubíhala celkem pokojně a až na vodu, která nám do raftu nacákala přirozenou cestou, nic nekazilo kochací vyjížďku. Slunce tou dobou již také naznalo, že je den a opíralo se nám do zad. Chvíli před posledním jezem se již zdálo, že dorazíme do cíle bez ztráty kytičky jako jediní z celé naší výpravy. I počali jsme se camrati, kterak jsme sehraná posádka a jak jsme vlastně všichni nejšikovnější a tak.

„Strom!!!“ zařvala Mladší. A ano, byl tam. Strom přes skorou celou vodní plochu a my mířili přímo na něj. Kajaky kolem něj proplouvaly hladce, náš rozložitější raft však… „Pádlujte! Rychle!“ velel Lev. „Pravá! Pravá!“ volal a trpaslíková ho hystericky doprovázela: „Pravá, mami! Dělej! Pádluj! Jsi nějaká pomalá!“

A tak se stalo, že naše přední dívčí řady propluly kolem poslední větve stromu ve vzdálenosti několika málo centimetrů. Zadní řada osazená toliko kapitánem Lvem to však nestihla.

„Taťka!!!! zařvala Mladší, která jediná mohla koukat i za sebe, tudíž jí neuniklo, kterak Lva sejmula větev a hodila jím rovnou do rozbouřené studené řeky. Kapitán později vypovídal, že udělal v temné vodě několik kotrmelců a proud byl tak silný, že mu podrazil nohu pokaždé, když se pokusil postavit na dno. Když se konečně vynořil, třásl se a měl největší oči, jaký jsem na něm kdy viděla. Hodila jsem mu pádlo a přitáhla ho k lodi. Zastavili jsme u břehu. Před námi byl poslední splav.

„Je ti něco?“ zeptala jsem se.

„Ne, v pohodě.“ řekl Lev statečně a ždímal si oblečení.

„Kde máš brýle?“

„V prdeli!“ pravil muž sugestivně, což ale trochu kecal, páč brýle byly někde na dně řeky.

„Ahóóój! Co se stalo?“ volal na nás proplouvající Necelebrita.

„Taťka spadl do vody a utopil brýle za deset tisíc! To je všechno!“ volala na něj Mladší poctivě.

„Chudáááčkůůů!!!“ poslal Lvovi po vodě vzkaz nejmenší z Necelebritů.

Poslední jez, kterého jsme se všichni nejvíc obávali, jsme sjeli jen tak, jako by mimochodem…

„Tak akorát jediná Mladší si z vaší rodiny nic neudělala,“ konstatoval John o něco později, když jsme společně seděli na zahrádce u hospůdky a čekali na jídlo.

„Trochu jsem se odřela na klouzačce!“ ozvala se v tu chvíli trpaslíková a přes celý stehno se jí táhlo krvavý jelito. Sobotní výlet byl u konce :O)

Příště vám napíšu, jak si mladší sedřela holeň a já přišla o nehet na palci u nohy :OD

Ahóóój!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *