Stalo se onoho času (minulý týden, než dostala paní trpaslíková angínu a než u nás začalo sněžit).
V pátek Lev cestou z práce slavnostně zakoupil draka. Volal, když byla Mladší ve vaně a já jí srandovní žíňkou, která je vlastně rukavice a na každým z prstů má legrační hlavu nějaké postavičky, mydlila záda. „Volá taťka,“ řekla Starší. „Tak to zvedni, já mám mokrý ruce.“ „Ahoj, tati… mno… mamka nemůže… co? Ne. Koupe Mladší… co? Tak počkej… Prej je to strašně důležitý, mami!“ Pokrčila prvorozená rameny a podala mi mobil.
„Cože?!“ „No, jakýho mám koupit?“ Zopakoval Lev netrpělivě tu děsně důležitou věc, která nesnesla odklad. „To je jedno,“ řekla jsem. Můj muž rezolutně oponoval: „Není to jedno, když si můžeme vybrat!“ Vyjmenoval všechny draky, který měli a já jsem vybrala medvídka Pú. „Taťka má pro tebe překvapení,“ mrkla jsem na Mladší. „A nemoh by mít taky někdy překvapení pro mě?“ Ozvala se Starší, „Mě už moc nebaví, jak se musím pořád překvapovat sama. He he.“ „A jak se překvapuješ sama?“ Zajímalo mě. „No, jak… se třeba ráno zahlídnu v zrcadle a jsem z toho pak překvapená. Někdy na sebe i bafnu… he he he.“ (Vtipná je po mně, kdyby se někdo ptal…)
„Jéééé, ten je krásnej!“ Jásala Mladší. „Že? To koupil taťka dobře, co?“ Souhlasila jsem. „A jak věděl, že mám ze všeho nejradši medvídka Pú?“ Divila se trpaslice dojatě. „To je fakt, Jak to jen mohl vědět?“ Pokývala jsem hlavou.
V sobotu odpoledne jsme vyjeli na nejbližší kopec, tedy do našeho místního kaňonu. Starší brblala, že to bude trapný a Mladší nadávala, že nechtěla pouštět draka u skály. Lev dívky ignoroval, pietně nesl medvídka Pú a zvolna mu odmotával provázek. „Doufám,“ ucedila prvorozená, „Že u toho taťka nemá ten svůj obvyklý šťastný výraz…“ Lev se rozběhl a drak vzlétl vysoko k nebi. „Jóóó! Já sem dobrééééj!!!“ Radovala se hlava rodiny. „Hm… tak už ho určitě má…“ konstatovala suše Starší stále se zabývajíc otcovým výrazem.
Drak lítal jak šílenec, až jsme mu museli povolit šňůrku úplně nadoraz. Mladší jej slavnostně přidržovala a každou chvíli předstírala, že ji méďa odnáší. Oči jí zářily jako… jako pětiletýmu trpaslíkovi, kterej má radost. Stromy mrkaly červenou a zlatou, slunce probleskovalo mezi větvemi a pod námi se rozprostíralo skoro celé město. „Náhodou to tu není tak špatný,“ řekla Starší opatrně, odhodila svoji čtrnáctiletou dospělost a tahala se s Mladší o draka.
Na zpáteční cestě jsme minuli skupinku, co měla draka patrně vlastní výroby. Pánové si vyznačovali trasu, děti a ženy fandily. „Modeláři,“ utrousil Lev, „A nějak jim to nelítá, co?“ Dodal škodolibě. Náš medvídek Pú měl stále ještě povolenou uzdu a dovádivě se ztrácel mezi mraky. Modelářům drak skutečně stávkoval. Vždy decentně vzlétl a hned to vzal po hlavě dolů. Lev se tetelil klukovskou pýchou: „To jsem ale dobrej, co? Jakýho jsem koupil draka! Jak nám lítá! Nemám jim jít poradit?“ Tázal se dokonce. Když jsme mu to zakázaly, tak alespoň hlasitě řekl: „My už asi půjdeme domů. Nás už to pouštění nůůůů-dííííí…“ „Hele, tati, zkus to říct ještě trochu víc nahlas. Třeba by ti modeláři ukázali, he he he, že umí něco líp než draka,“ naváděla jej škodolibě Starší, zatímco Mladší stála na špičce jedné nohy a dramaticky povykovala: „Ááááá on mě odnááááášíííí!“
A já? Já jsem jen stála opodál, cítila jsem, jak mi slunce z posledních sil prohřívá záda a medvídkem Pú, co poletoval nad mou hlavou, prosvítalo nebe. Vítr honil to zlatočervený listí mezi kamením a naváděl prameny vlasů k neposlušnosti. Kousek ode mě stály tři nejdůležitější osoby v mým životě a něčemu se smály. Život je občas jednoznačně fajn.
Vaše teta Fily
Add Comment