Jak jsem neplakala

Jak jsem neplakala

Počátkem týdne chytalo počasí poslední náznak letního dechu. Moc jsem si ho neužila. Z prostého důvodu – z termínu „časem“ (se budou měnit stoupačky), se stalo „úterý“. Pročež se byt opět přetransformoval ve staveniště.

Pondělní letní dech jsem tudíž oslavila s naším hodným zedníkem Panmatějem, který si přišel zbourat, co v červnu postavil. Nutno podotknout, že to bral sportovněji nežli já. Dokonce se zdálo, že mu situace připadá humorná. Když jsem vyhrožovala, že se rozpláču, zbourá-li více, než je nutno, řekl: „To vás jako budu muset utěšovat? To mi ale vůbec nevadí.“ Neplakala jsem.

V úterý ráno naběhli vodaři a běhali sem a tam a tam a zpět až do večera. Novou koupelnou lítaly kusy betonu jakoby mimochodem a stopy pánských bot v prachu brázdily polovinu bytu. Někdo z nich počural záchod a nespláchnul… Neplakala jsem.

Zbytek dní měl Panmatěj na to, aby koupelnu uvedl do původního stavu. Během těchto dní zazvonil u našich dveří pán v montérkách a strčil mi do ruky lísteček, na kterém stálo, že nám do konce týdne ukradnou balkón. Ne příliš dobrá zpráva pro kuřáka, co kouří jen na balkóně… Neplakala jsem.

Řekla jsem to Lvovi. „A hotový to bude nejdřív koncem listopadu,“ dodala jsem. Ani on neplakal. Jsme extrémně psychicky vyrovnaná rodina. Pravil: „Ale to tam bude lešení, ne?“ „No to bude, když to zateplují.“ „Tak to je dobrý,“ usoudil muž, který zelená na ruském kole a navrhnul: „To můžeme chodit kouřit na lešení.“ Představa, že kouřím na lešení v úrovni šestého patra, mě skoro až pobavila. Lev myslící na vše pokračoval v úvahách: „Hm… to se nebudeme moct dva měsíce pohádat, aby někdo ve vzteku nevypadnul z balkónu, kterej tam nebude. Ach jo, to na tebe zase budu muset bejt hodnej,“ povzdechnul si nakonec a vypadal opravdu zdrceně. Neplakala jsem, ale líto mi ho trochu bylo. To zas jako jo.

Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, jsme už pravděpodobně zdemolovali vestavné skříně v předsíni, odstranili pěkné socialistické linoleum a pokládáme dlažbu. Ruku do ohně za to nedám, ale předpokládejme, že u toho nepláču.

To by bylo z naší stavební sekce prozatím vše.

Z rodinné sekce: holčičky šly v pondělí konečně do školy! „Jsi nějaká bledá,“ oznámila jsem prvorozené a jemně ji poplácala po tvářích doprovázejíc se vysvětlením: „Potřebuješ získat trochu zdravější barvu.“ Nevypadala ani trochu vděčně! Mladší pohotově reagovala: „Ty seš taky nějaká bledá, mami!“ a než jsem stačila uhnout, vášnivě mě propleskla. „No, Mladší!“ okřikla ji Starší. Pocítila jsem neskonalou pýchu nad tím, kterak jsem občanku dobře vychovala, když je schopna se mne v okamžení zastat a důchodový věk jsem na chvíli přestala vnímat v těch černočerných představách. Starší sestru jemně odstrčila. Načež radostně vykřikla: „Starší mají přednost!“ a vrhla se na mne i ona. Ano, jsem statečná a neplakala jsem ani tentokrát.

Ve středu se Mladší s Kačkou, která u nás trávila odpoledne, bavily tím, že ťukaly přes okno na dělníky, co se tam proháněli po lešení. „Ten jeden nám zaťukal zpátky,“ chechtaly se holky. „A proč to děláte? Ještě se někdo lekne a spadne z lešení,“ napomínala jsem je. „Když on nám tam umývá okno, tak jsme ho chtěly potěšit,“ vysvětlila mi Mladší. Nicméně navrhla Kačce, že půjdou těšit pana Panmatěje, co obkládal koupelnu, poněvadž ten lešení nemá a tudíž nemůže upadnout. Jsou to velmi ohleduplné dívky. Zvláště Kačka, která k nám přišla z vyloženě ctnostných pohnutek. Svoji přítomnost totiž odůvodnila takto: „Mamka jde večer cvičit a já s ní jít nechci, protože to stojí peníze. Když nepůjdu, ušetří! U vás je to zadarmo!“ Přiznávám, v tomto odstavci bych se byla i rozplakala, i když jen smíchy. Udržela jsem však dekorum a neplakala jsem!

Z mimorodinné sekce: Brašule, starší syn Ámožníkovic, se stal letos studentem osmiletého gymnázia. Kromě toho, že jemu i jeho dvanáctiletým spolužákům profesoři vykají a ve škole se mu líbí, setkal se ve třídě se svým bývalým kolegou z mateřské školky. Kolega se ukázal jako chlapec vynalézavý, když jednoho rána zavolal do školy a tenkým hláskem, snad tenčím než pověstná kozí maminka, řekl: „Já bych chtěla omluvit svého syna. Není mu dnes dobře, nepřijde do školy.“ „A kdo volá?“ otázala se učitelka vysokého hlásku. I sluchátko vypísklo: „No přece moje máma!“ A to jsem se už ale fakt neudržela a pár slz mi vytrysklo. Mně totiž děsně slzí oči, když se směju od srdce.

Tak pěknou neděli a vůbec. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *