Jak byl Lev na úřadě

Jak byl Lev na úřadě

Začalo to úplně nenápadně. Sedíme si takhle doma a rozebíráme, kam nechceme na dovolenou. Ano, čtete správně – kam NECHCEME na dovolenou.

Důvody, proč někam nechceme, byly rozmanité. Někam se nám nechtělo, jelikož jsme tam už byli. Jinam se nám nechtělo, protože nás to neláká. Onde se nám nechtělo, neboť to někdo (Lev) ohodnotil slovy: „To Tomík nedoporučuje!“ Tato magická formulka by mohla napovídat, že zmíněný Tomík je uznávaný světaznalec a není radno jeho doporučení ignorovati. Skutečnost je taková, že Thomas má, a to na něm obdivuji, záviděníhodnou vlastnost, jež spočívá v tom, že veškeré své názory předkládá lidu jako fakta a je schopen je podpořit tolika argumenty, že mu nakonec uvěříte. Nezřídka se záhy ukáže, že s vážnou tváří blafoval. Je však mnoho případů, kdy neblafuje a z nich patrně pramení respekt, který k jeho výrokům hlava naší skromné rodiny chová. Bylo mi tedy jasné, že je naprosto sebevražedné diskutovat o relevantnosti Tomíkových doporučení, o nichž jsem měla stran letní dovolené své pochybnosti, poněvadž považuji za pošetilé dávat na doporučení člověka, který nenávidí horko, slunce a moře, když hledáte destinaci, která by přesně tohle všechno nabízela.

Po několikahodinové diskusi už tedy bylo zjevné, kam nechceme, kde nás to neláká a co Tomík nedoporučuje, což nás naplnilo mírnou skepsí, páč se zdálo, že nám nezbude nic jiného, než si napustit vanu a zůstat doma. I tu náhle slyším sama sebe, kterak pravím: „To by mě zajímalo, kde se natáčel ten film Mamma Mia. Tam to vypadalo hrozně hezky.“ A Lev na to: „Tak to najdeme.“ A jak řekl, tak učinil. A bylo jasno. Naši letošní dovolenou projdeme ve stopách Mamma Mia na řeckém pidiostrově Skopelos.

Protože byl víkend a nápad se s Tomíkem nedal operativně konzultovat, neměl nám to kdo rozmluvit a varovat nás před politickou nestabilitou tohoto bodrého národa. Tak mě to rozrušilo, až jsem si musela odskočit, a když jsem se vrátila, měl už Lev u ucha telefon a rezervoval hotel. Takže asi tak nějak.

O pár dní později se v autě bavíme o tom, že musím nechat udělat Mladší její první vlastní pas, protože je najednou všem šumák, že ji mám napsanou v tom svém. „Neměl bych si taky nechat udělat pas?!“ otázal se Lev. „Ne… tobě stačí občanka… pokud ti platí,“ odtušila jsem. A hádejte co? Platí. Ještě měsíc…

„No super!“ pochválila jsem muže, když překvapeně obracel v ruce svůj doklad totožnosti, jako kdyby čekal, že když ho otočí třikrát dokola, datum platnosti se posune aspoň o půl roku dopředu. Neposunulo. „Budeš si muset nechat udělat novou. A když už tam budeš, mohl by sis konečně přehlásit to bydliště.“ „To bych mohl,“ naznal Lev velkoryse, „ostatně bydlím tady už dvaadvacet let. Tak mi k tomu všechno nachystej.“

Den před plánovanou návštěvou úřadu jsem muži slavnostně předala papír s instrukcemi, na kterém podrobně stálo, kam má jít a co tam má dělat a taktéž nájemní smlouvu, aby dokázal, že fakt bydle onde. Tu jsem mu svěřovala s obzvláštním nadšením, v rámci kterého jsem byla nucena říct: „Prosím tě, dávej na tu smlouvu pozor, protože nic jinýho nemáme a i tohle je kopie.“ „Proč je to kopie?!“ zeptal se Lev přísně. „Protože originál jsi už ztratil,“ ucedila jsem, což muže, nevím proč, pobavilo. „No jo no,“ řekl jen.

Nazítří… nikam nešel. Odůvodnil to slovy: „Se mi nechtělo.“ „A kdy tam půjdeš?“ „V pátek. Fakt.“

V pátek… nikam nešel. Cestou tam totiž zjistil, že si nechal občanku v kapse saka, co zůstalo v Praze. „Aha… a kdy tam půjdeš?“ „Příští pátek. Fakt!“ dušoval se. „No, to bys měl. Jinak ti to neudělají včas a nejedeme nikam.“ „Neboj!“ prohlásil bohatýrsky a dodal: „To neřeš! JÁ to zařídím!“

O týden později: „Mně se to dnes fakt nehodí. Zajdu tam v pondělí. V KLIDU!!!“

Řekla jsem Mladší, že nejspíš poletíme na dovču bez otce. Propadla panice.

V neděli večer povídám: „Takže zítra jdeš? To už je fakt poslední termín!“ „Jasně,“ protáhl se Lev a bezelstně mne vyzval: „Tak mi k tomu všechno nachystej a dej mi to jo?“ O něco později se zeptal: „Proč na mě řveš?“ A ptal se právem, neboť jsem opravdu řvala a řvala jsem toto: „Já jsem ti už všechno našla, připravila a dala. Ty nevíš, kde to máš?“ A když úplně klidně řekl: „Nevím. Tys mi to fakt dala? A já jsem si to někam schoval?“, začala jsem uvažovat o domácím násilí. Na domácí násilí však nemám sílu ani povahu, tak jsem aspoň litovala, že nemáme doma nějaký drogy, kterýma bych se uklidnila nebo dorazila, na což drahý reagoval větou: „Ty seš ňáká nervózní, mamko.“

V den D se však muž vyzbrojen vším, co jsem mu dala a co našel („Jsem samozřejmě celou dobu věděl, kde to mám!“) vydal na dobrodružnou výpravu na úřad. „Budou mě fotit?“ zeptal se ještě před odchodem a zvolil světlé džíny a novou bílou sportovní košili, aby byl na fotce za elegána. Bylo to minulé pondělí a všechny jsme mu doma držely palce. Nejvíce já, neboť jsem po nedávných zkušenostech z akce Pas pro Mladší věděla, do čeho jde a bála jsem se, že až to zří na vlastní oči, prchne. Záhy se ukázalo, že by mohl prchnout ještě dříve, než na magistrát dorazí, což dokladovaly nadšené sms, které jsem od muže obdržela a jež byly v duchu: „Je to tady na hovno! Nemám ani kde zaparkovat!!!“ Iniciativně jsem navrhla několik parkovacích míst a bylo mi oznámeno, že to je trapný pohled neřidiče a že si s tím samozřejmě jako vždy poradí sám. Za nedlouho přišla zpráva o parkování a odchodu na místo přehlašování pobytu. První úřadová sms: „Tady je asi nějakej happening! A někdo tu hraje na kytaru! Já tady snad fakt budu celej den!!!“  Po opakovaných sms v tomto optimistickém duchu jsem muži navrhla, že jej přijedu podpořit. Neodpovídal. Vytočila jsem tedy jeho číslo. „Proč mi voláš? Já už mám ten pobyt vyřízenej a jdu na tu občanku!“  chlubil se rozšafně.

Tam ho však humor přešel. Davy lidí prahnoucí po občanských průkazech a cestovních pasech se ve všudypřítomné nedočkavosti rozpínaly nejen v čekacích prostorách ale i před úřadem. Nebyl by to však Lev, aby nenašel něco, jak z toho vybruslit. Chvíli tam seděl s přiřazeným číslem, napsal mi vzteklou sms o počtu lidí, co mají přijít na řadu dřív než on a korunoval to zprávou: „Dusím se v té košili!!!“, která mě rozesmála k slzám. Pak si však rozdělal svůj milovaný jabkonotebook a zjistil, že na internetu vidí, kdy zhruba přijde na řadu sám. Potěšeně tedy odešel do kavárny, sledoval net a čekal na svoji chvíli.

Když už měla nastat, na magistrát se vrátil a rozradostněn faktem, jak to pěkně zvládl, obdaroval mne další důležitou zprávou: „Všimla sis, že většina lidí je tlustá a hnusná?“ To už jsme doma byly ve fázi, kdy jsem holčičkám četla otcovy sms nahlas, takže jsme se zasmály všechny a shodly jsme se na odpovědi: „Aspoň vidíš, jaký máš štěstí!“ Mínily jsme tím pochopitelně skutečnost, že je doma obklopen tolika pěknými lidmi. Odpověď však byla více než výmluvná: „Jo, musím skromně říct, že v porovnání s ostatními jsem fakt celkem kus…“

(Od toho dne se mě Starší pokaždé, když se směju nad nějakou sms, zeptá: „Zase ti píše táta, že někde čeká a je ze všech nejkrásnější?“ :O)

No a to už je pomalu konec pohádky. Lev se nakonec dopracoval až do kabinky, nechal si udělat jistě ošklivou fotku, protože oni jiné zásadně nedělají a dva týdny před odletem si může vyzvednout nový průkaz. Pas druhorozené už máme dva dny, takže se zdá, že nakonec odletíme.

Tak fajn neděli všem a matkám obzvlášť!!!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.