Já su tvrdá, děvče

Nemohla jsem se těm vzpomínkám ubránit. Šli jsme přes nemocniční park a mně připadalo, že jsem zpátky o osm let. Dokonce jsem i zvedla hlavu k budově napravo, kde z počátku lehával děda, než si jej začali předávat po různých nemocničních zařízeních, z nichž poslední bylo… Poslední. Na malou chvíli jsem skoro uvěřila, že kdybych vyjela výtahem do třetího patra neurologie, našla bych ho ležet v posteli u okna. Ale zamířili jsme do budovy vlevo a výtahem vyjeli do patra druhého, kde je lůžkové oddělení chirurgie.

Babička ležela na pokoji číslo čtrnáct a chvástala se, že je z osazenstva nejmladší. I ostatní parťačky, jak jsem zjistila nenápadným slíděním na cedulích u jednotlivých postelí, byly v tomto pokoji se zlomeným krčkem. Jedině naše babička se ale tvářila, jako kdyby byla někde v lázních, kam se dlouho těšila. „Toto je nélepší špitál, děvče. Starajó se o nás – všechna čest! Jídla je dost, já nic nechcu a tu zubní pastu si zas odnes, šak já sténě nemůžu vstávat!“ Rodička rezignovaně schovala zubní pastu zpět do tašky. Kupovala ji na poslední chvíli a jen proto, že jí předešlého dne, když babičku hospitalizovali, babička připomínala, aby jí ji nezapomněla přinést. Domů jsme tedy nakonec odnášeli téměř vše, co babička původně chtěla: zubní pastu, župan, kompoty, jogurty, křížovky, tužku, brýle, přes které stejně nevidí, a lupu. A taky krabičku, do níž jí rodička nakrájela kiwi. „Já to radši zbaštím hned,“ usoudila totiž babička a okamžitě se pustila do ovoce, přičemž spořádání krabice kousků kiwi odůvodnila tím, že „tu krabicu si hned odnes! Já tady nebudu nic hlídat!“.

Vypadala prostě dobře. Rozhodně dost dobře na někoho, kdo si v úterý zlomí nohu v krčku a tři dny neochvějně tvrdí: „To je enem naražený svalstvo, děvče, to já znám!“ V pátek však bylo zřejmé, že kafrová mast na pseudonaražené svalstvo nezabírá, a když už se babička za pomoci nedošourala ani na záchod vzdálený od jejího pokoje jeden běžný metr, rodička se nakrkla a nedbajíce láteření seniorky přivolala lékařskou pomoc. A tak končí pohádka o babičce s naraženým svalstvem a začíná pohádka s nakřápnutým krčkem.

Byla to taková zvláštní návštěva, i když nikdo nedával nervozitu najevo. Ani my, ani pacientka. Nevím, jak ostatní, ale já jsem myslela na to, jestli může mít nějakou souvislost fakt, že děda má za pět dní výročí smrti. Jediný, o kom vím, že nad tím přemýšlel taky, byla Mladší, protože se mě pak doma zeptala: „Zvládne babička tu operaci? Co když jsem ji viděla naposled?“ Zaskočila mě tím, ale stejně jsem řekla: „Zvládne, určitě. Ona nic nevzdává.“

Druhý den jsme byli jako na jehlách. Do poslední chvíle nebylo jasno, jak operace proběhne a jak dopadne, protože babiččino srdce se s narkózou moc nepřátelí. Nevím, proč jí v „nélepší nemocnici“ nemohli dát epidural a proč lékař říkal, že se budou rozhodovat až na sále. Babička však operaci i narkózu zvládla se suverenitou sobě vlastní a už druhý den ji z JIP převezli na standardní pokoj. To už jsme tam nešli celé procesí jako o víkendu, kdy krom mě, Mladší a rodičky, jak jste asi poznali, šli i oba bráchové, takže jsme jako správní Hujerovic zaplnili převážný prostor pokoje. Tentokrát jsem šla jen já s bratrem Vafinem.

Dveře do pokoje jsem otevírala s obavou. Čekala jsem zdrchanou bledou pooperační tvář poznamenanou bolestí. Babička se rozzářila, lehce se nadzvedla, jako kdyby chtěla vyskočit z postele, a do okamžiku, než jsme po necelých dvou hodinách odcházeli, nezavřela pusu. Až jsem měla chvílemi dojem, že jí musí dojít dech. „Jak se cítíš, babi? Bolí tě to?“ zeptala jsem se hned. Pokrčila rameny: „Já su tvrdá, děvče! Nesmím se temu poddávat a musím cvičit!“ Na důkaz svého tvrzení se počala vrtět v posteli a předvádět: „Vidíš, takto mě to ta sestra ráno učila – pata… špička… pata… špička… a stehna takhle tlačit do podložky!“ „Dobře, tak jsi šikovná,“ pochválila jsem babičku, „ale abys to nepřehnala.“ „Kdepak, děvče, já su tvrdá!“ zopakovala a hrdě dodala: „Šak aji doktoři říkali, jaká su šikovná, že se hned tak snažím!“ „Jsi tvrdá a nejšikovnější!“ potvrdila jsem babičce a musela jsem se usmát, protože ta moje věta zněla, jako když chlácholíte malé dítě slovy: „To víš, že jsi lepší než Spider-Man!“ Ale babička se pyšně usmívala a souhlasně pokyvovala hlavou… Snad jí to nadšení vydrží.

Vaše teta Fily