Hurá! Nedělní výlet!

Hurá! Nedělní výlet!

Naše první, a patrně i poslední letošní pouštění draka dopadlo naprostým debaklem, jehož výsledkem byla neskrývaná Lví nasrštvanost, rovněž neskrývané trpasličí zhnusení a v neposlední řadě výhrůžka: „Jestli se oba okamžitě neuklidníte, odcházím se procházet sama! Někam, kde nikdo nenadává a nenaštvává se! Jste dvojka brblalů!“ Pak spadla Mladší radši do bodláčí…

Ale popořádku. Jelikož se našemu loňskýmu drakovi pochroumala konstrukce, vyrazili jsme sehnat jinýho. Slovo sehnat je zcela na místě, neboť se ukázalo, že draci jsou nedostatkový zboží. Draka jsme sehnali po týdnu. „Ten je krásnééééj,“ jásala paní trpaslíková, „A kdo ho vybral?“ „Oba.“ „Aha. Tak jste oba šikovní! A kdo ho viděl první? Abych věděla, kdo je šikovnější, chápeš?“

Nadšení jí vydrželo do chvíle, kdy Lev vyjmul draka z obalu a jal se jej složit. „Drž to pořádně!… Dej sem prst!… Kvůli tobě to bude nakřivo!… Nehýbej tím!!!… Co sem říkal?!… Tak může mi tu někdo pomoct?!… Nemůžu přece skládat draka sám!!!…“

I vyrazili jsme v neděli na osvědčený kopec do bývalého lomu. Bez Starší, jelikož je zřejmé, že čerství občané draky nepouštějí, bo je to trapnost nad trapnost. „Vidím to blbě,“ konstatovali jsme střídavě, když jsme se na kopec blížili. Nehnul se ani lísteček, obloha byla jak z kopírky, v který je jen bleděmodrá barva. „Klid,“ pravila jsem optimisticky, „TAM je vítr vždycky!“ Fakt je TAM vítr vždycky! Až na minulou neděli…

Veškeré pokusy o to dostat draka do výšky, selhaly, neboť vskutku bylo abnormálně nevětrno a ten občasný poryv se nám jen tak zlehka vysmíval. Lev se však s realitou odmítal smířit a, držíc draka, neustále nás peskoval, že mu špatně asistujeme, nejsme pohotové, že snad samotnou radovánku úmyslně sabotujeme, že nechápe, proč se jako směju, a když se Mladší zamotala do drakova ocasu, označil ji za vemeno. To byla pro důstojnost trpaslíkové poslední kapka, zahodila zbytek respektu k autoritám všeho druhu, natož k těm rodičovským, naštvaně odhodila dračí ocas bokem, zkřížila ruce na prsou, zamračila se, otočila na podpatku a beze slova odcházela pryč. Lev se mě zeptal, po kom to dítě je. Přišlo mi to více než komické, protože Lev i jeho dcera měli v tu chvíli ve tváři úplně nemlich ten samej výraz, z kterýho se dalo vyčíst, že víc na prd už ten den být nemůže. Mně hlavou prolítl transparent a na něm velkým tiskacím stálo: HURÁ, NEDĚLNÍ VÝLET!!!, což mě pobavilo natolik, že jsem vyprskla smíchy. Lev moji dobrou náladu nesdílel, vztekle namotával dračí provázek a Mladší se pořád trucovitě vzdalovala.

„Kam ses vypravila?“ Zavolala jsem na ni. „Odcházím!“ Sdělilo mi mé nade vše milované dítě, světlo mého života, naděje lepších zítřků a tak dále. „A kam?“ „To je jedno!“ Odsekla paní trpaslíková a vzdorovitě trvala na svém: „Prostě jdu pryč!“ „A proč?“ Mladší se nadechla a vyhrkla: „Já už mám toho jeho komandování dost!“

Nakonec neodešla, jelikož jsem objevila v lese cestičku, o níž jsem naší skupině nalhala, že je dobrodružná a bude se všem líbit. Cestička vedla strmě do kopce, prošlapaná byla jen místy a lemovaly ji šípkový keře. Že se nelíbila brblací dvojce, se dalo lehko očekávat, ona se však nelíbila ani mně. To jsem pochopitelně přiznat nemohla, takže jsem funěla co nejvíc radostně. Lev to považoval za provokaci, Mladší se mnou přestala mluvit. Tiskací nápis v mý hlavě se změnil na skromnější: Hurá, nedělní výlet…

Cestička nás vyplivla na vrcholku „skal“, nedaleko byla louka, na který to fakticky konečně foukalo a na obloze se vznášelo hned několik draků naráz. „Že bysme to ještě zkusili?“ Zaradoval se Lev. Mladší vzdychla v tušení věcí příštích, přesto však souhlasně přitakala. Drak se vznesl…

„Hele, Mladší! Letí!!!“ Volala jsem na trpaslíkovou vesele. „Jéééé,“ rozveselila se. Lev radostně běžel svůj vítězný závod s nepřízní větrů, Mladší se smála a rozběhla se za ním. Idylka, štěstí, romantika jak trám… „Aúúúúúúú!!! Béééééé!!!“ Ozvalo se metr ode mě.

Ze země se sbírala moje malá trpaslice, ruce měla jako jehelníček a z očí se jí koulely maxi slzy. V životě jsem neviděla tolik trnů najednou. „Co řveš?“ Otázal se Lev citlivě. „Jáááá jsem spadláááá do bodlááákůůů! Aúúúúú!“ Kníkala Mladší. „A máš to zlomený? Ne? Tak neřvi. Víš, kolikrát jsem já spadl, když jsem byl malej? Třeba jsem jel na kole a spadl jsem. A pěkně jsem se odřel a k tomu jsem ještě spadl do kopřiv! A brečel jsem?“ „Brečel,“ řekla Mladší. Lev kývnul hlavou: „Máš pravdu. Brečel. Nespravila by to zmrzlina?“ „Nevím,“ odvětila Mladší, „ale s pouštěním draků končím!“ „Nevadí,“ usoudil Lev a nastavil jí okýnko foťáku: „Hele jak jsem hezky vyfotil podzim!“

A co vaše výlety? :O)

Krásnou neděli a pro ty, kteří jsou z našeho kraje, příjemný podzimní prázdniny!!!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *