Hubnutí, nachlazení, telefonování a pestrý konec světa?!

Hubnutí, nachlazení, telefonování a pestrý konec světa?!

Někdo se asi zbláznil. Nebo zblázní. Nebo tak nějak. Něco v tom smyslu. Zkrátka…

Jakmile paní trpaslíková odrostla kolem dvou let svého života z fanklubu Teletubbies, stala se vášnivým fandou reklamních bloků. Nevím, co ji na tom tak fascinovalo, ale reklamy brala ukrutně vážně. Objevil–li se v naší domácnosti výrobek, který znala z televizní obrazovky, naplňovalo ji to neskrývanou radostí. Snad měla pocit, že se domov stává oficiálně tím nejbezpečnějším místem na světě i díky tomu, že vlastníme něco mediálně doporučeného, neboť dvouleté dítě nepochybuje o tom, že v televizi říkají jen a jen pravdu. Reklamy proto sledovala s obřadnou vážností, aby jejich obsah mohla sdělovat dál a pomohla tak i okolnímu světu býti bezpečnějším. Často mi s vážným ksichtíkem doporučovala produkty a ještě častěji se ptala, zda bych zmíněnou věc TAKY chtěla. Na pořadu dne tedy byly kontrolní dotazy typu: „Chtěva bys taky takovou minevávku?“ nebo: „Heve, jakej pěknej pvášek! Chtěva bys taky takovej pvášek s kvávíškem?“ nebo taky: „Koukej, jak to čiští tu skv–nu! Chtěva bys taky takovou skv–nu?!“

Zrovna tuhle jsem tomu věnovala celou kapitolu v připravovaném pokračování Trpaslíkova. Od té doby si těch současných reklam víc všímám. A na rovinu – někdo se asi zbláznil. Nebo zblázní. Nebo tak nějak. Něco v tom smyslu. Zkrátka… zdá se, že by se naše životy měly točit jen kolem několika málo věcí. Nejčastěji jsem totiž zaznamenala reklamy na téma hubnutí, kašel, rýma a mobilní operátoři. Jednomu by se skoro chtělo zamáčknout nostalgickou slzu, když si ve vzpomínkách přehraje trpaslíka, kterak s naducanou plínou v růžových teplácích napodobuje lepé slečny cvičící v rytmu reklamy na minerálku a společně s nimi notuje: „Citvon, pomevanč, citvon, pomevanč, cvičme s chutí!“ Dnes si možná zanotuje tak maximálně s korpulentními králíky, co už od podzimu tvrdí, že jsou velikonoce. Vedle dam hubnoucích díky desítkám zaručených prostředků, chrchlajících rodin a soplících chodců jsem zachytila ještě často se opakující reklamu na časopis, podle jehož názvu by měl být údajně život pestrý. Hanba by, domnívám se, měla fackovat všechny, kdo jej tvoří, kdo jej propagují a hlavně ty, kdo jej kupují.

Zatímco jsem ovlivněně počala sledovat své problémové partie, začalo mě škrábat v krku a spustila se mi rýma. Na mobilu mi píplo vyúčtování telefonu za minulý měsíc právě v okamžiku, kdy dával Kotek na obrazovce pánvičku doprava a hleděl na kolegu projíždějícím kolem něj na rotopedu. Chvíli na to jsem se dozvěděla pobuřující zprávu o Dagmar Havlové, která, považte, se odvážila usmát. To je vrchol všeho, říkám si a přejdu do kuchyně, kde mi padne zrak na moje vánoční červené rádio. Dost bylo reklam, rozhodnu se, zapnu rádio a jdu vařit.

Ano, zapomínám na reklamy. Kdo by se také zabýval teoreticky nutným úbytkem tuku, když mu v rádiu od počátku roku připomínají, že se letos blíží konec světa?! Někdo se prostě musel zbláznit. Nemůžu se toho pocitu zbavit. Na jednom slovenském kanále jsem za týden namátkou spočítala minimálně dvanáct katastrofických filmů. Ne všechny končí optimisticky. A většina z nich JE o konci světa. A já se jen ptám – je to nutný? Možná se tak ptám proto, že na tenhle avízovaný konec světa nevěřím. Věřím na nevyhnutelnost změny. Věřím, že je nutná a věřím, že k ní dojde. A věřím, že bude líp. Taková už jsem. Takže dám vařit guláš, zazpívám si s Macháčkem … blíží se prý konec světa, tramtadá, mě jen jedna věta napadá – chci ti říct, že rád tě mám, že miluju tě jako blázen… a pak si poslechnu, co si Mladší přečetla  v další kapitole o dětech z Bullerbynu. Mně holt dávají smysl hlavně ty přízemní obyčejný věci. :O)

Krásný konec ledna všem!

Vaše teta Fily

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *