Experimentální chov

Experimentální chov

„Takový slovo neexistuje!“ hádala se tuhle Mladší se Starší a byl toho plnej byt. „Existuje,“ odsekávala prvorozená. „Neexistuje!“ zuřila trpaslíková. „A když neexistuje, nemůžeš mi tak říkat!“ „Pchá! Existuje, takže ti tak můžu říkat.“ „Co neexistuje?“ zasáhla jsem do dialogu, který už přerůstal meze mé trpělivosti, jejíž pohár přetekl někdy v únoru letošního roku a doplňovat jsem jej začala až během letních prázdnin, čímž ovšem nechci zdaleka ani zblízka naznačit, že by se mi to snad zdařilo…

Mladší se rozhořčeně vztyčila na posteli: „Slovo idiotka. Že takový slovo neexistuje?! Mami?!“ Zamyslela jsem se.

Po zmatené úvaze jsem neochotně konstatovala, že by se za určitých okolností dalo říci, že takové slovo existuje. „Vidíš?!“ pravila Starší triumfálně a pozvedla obočí tak radostně, až jí poskočily lokny nad čelem, načež suše ukončila rozhovor se sestrou slovy: „Takže ti tak můžu říkat.“ „Nemůžeš,“ opáčila jsem. „Můžu,“ opravila mě prvorozená, „Ona totiž řekla, že jí tak nemůžu říkat jen v případě, že to slovo neexistuje!“ „To je argument jako od pětiletýho dítěte,“ řekla jsem já. „Že?“ souhlasila Starší potěšeně. Logika mých potomků mě nikdy, opakuji nikdy, nepřestane fascinovat.

Intenzivně jsem si tento fakt uvědomila právě v letošním roce. Díky pořízení prvorozené na chov mám možnost sledovat vývoj jedince již téměř sedmnáct let a to dosti důkladně. Ačkoli ještě není experiment u konce, dospěla jsem k následujícímu závěru. Každá potomkova fáze zdá se býti v dané chvíli neměnná. V trpasličím období si ani nedokážeme představit, že by nás kdy slunce našich dní mohlo nemilovat, neobdivovat a nevzhlížet k nám s naprostou oddaností a neochvějnou vírou v naše nadpřirozené schopnosti. Jakmile trpaslík vstoupí do kolektivu, naše pozice dokonalých bytostí je tím mírně otřesena, leč zatím stále zůstáváme tím nutným pilířem trpasličího života. Tato druhá fáze jest poměrně příjemná, neboť trpaslík je většinou při zkoumání svých hranic a možností roztomilý, mnohdy až dojemný. Dost tomu pomáhá, když ještě neumí pořádně vyslovovat, tudíž i urážka zní z jeho úst vtipně. Tuto skutečnost jsem si ověřila, minulý týden při krátkém hlídání NeCelebritovic prince Drsoně alias Ády…

Chvíli mě pozoroval, kterak se snažím nalézt DVD, co si s Mladší poručili pustit a když mi to na jeho vkus trvalo již příliš dlouho, otráveně ode mě odvrátil zrak a naprosto, dokonale, bez výhrad a bez přetvářky odfrknul: „Ona neví, čo má dějat!!!“ V podstatě jsem mu v té chvíli rozuměla, neboť jsem chápala, že v jeho za chvíli čtyřletých očích vypadám jako neschopný idiot. Nebo idiotka, chcete-li.

Z druhé do třetí fáze přechází potomek plíživě. Ani si toho kolikrát nevšimnete a najednou zjistíte, že už nejste nejlepší. U rodičů vlastnících na chov tolika jedináčka bývá toto zjištění zvláště bolestné a nepochopitelné. Rovněž jim dlouoooooho trvá, než mu uvěří, poněvadž potomek to ohleduplně nedává najevo stále a ordinuje tento fakt rodiči po kapkách. Po dobrání kapek přichází fáze čtvrtá. Je nejvýživnější a rodiči připadá nejen nejdelší, nýbrž ještě nekonečnější než fáze předešlé. Rodič se stává trapným, nesnesitelným a obtížným faktorem v životě tak dokonalého tvora, jakým bezesporu potomek je.

Z vývoje situace soudím, že jsem již u prvorozené povýšila z fáze čtyři do fáze pět. Trapná, nesnesitelná a obtížná už jsem jen zřídka. Mnohem častěji nyní bývám politováníhodná. Potomkyně na mne pohlíží se shovívavostí a v situacích, kdy by na mne jindy ječela, se konejšivě usmívá, občas mě i chlácholivě poplácá po ruce, aby bylo vidět, kterak je nad věcí. Jelikož jsem z té agresivní fáze puberty, co máme (doufám) za sebou, unavená na několik let dopředu, přijímám roli tupého a víceméně neškodného rodiče s povděkem a úsměvem. Dá se říci, že si ji doslova užívám.

Nevím, jak dlouho bude pátá fáze trvat, každopádně si z celého srdce přeju, aby se s tou čtvrtou prolínala co nejméně a aby ji vytlačila z té naší chovné stanice. A aby jednou dospěla do fáze šesté. To je ta, v které potomek pochopí, že jeho rodiče sice nejsou ideální, ale mají na to právo a že jsou nejlepší, jací být mohou, protože s ním prošli všemi fázemi a nepřestali jej milovat navzdory tomu, že on sám (což již o sobě potomek ofackovaný zkušenostmi tuší) rovněž není tvorem dokonalým. Snad nebudu na fázi šest čekat po zbytek života…

„Já se TAK těším, až ty budeš mít děti!“ řekla jsem zlomyslně Starší a myslela to úplně vážně. „Fakt?“ podivila se a s ještě větší zlomyslností než prve já dodala: „A těšíš se tak, že by sis přála vnoučata už teď?! Ha ha!!!“ „Ne, díky,“ odmítla jsem nevychovaně její velkorysost, „Já si ráda počkám. Mně to za to stojí. A doufám, že budeš mít holčičky. S těma je všechno takový intenzivnější, víš?“ řekla jsem mile a při představě budoucnosti se mi po tváři rozlil blažený úsměv. Nikdo nepomstí rodiče lépe nežli jeho vnoučata. ;O)

Tak pěknej týden do začátku prázdnin a moc neběsněte, ať vás pak Ježíšek nenajde totálně zničený! :O)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *