Epilepsie není posedlostí

Je to způsobeno malou informovaností, lidé se často domnívají, že epilepsie je duševní choroba a kontakt nemocných dětí se zdravými považují za nebezpečný pro obě strany. Ve skutečnosti není epilepsie nemoc v pravém slova smyslu, je to pojmenování pro příznaky, které hlásí poruchu v mozku.

Příčinou epilepsie je jakékoli poškození mozku. Člověk může prodělat i jeden jediný záchvat za život, a přitom epilepsií netrpí. Tělo tak reaguje na vyčerpání organismu, nemoc, nebo přemíru látek jako alkohol či léky. Stav epileptického záchvatu potká asi 5 % všech lidí, trvalou epilepsií trpí konkrétně u nás asi 100 000 lidí.

Přesné příčiny a typy epilepsií jsou nad rámec našeho povídání, důležitější než odborné termíny je vědět, jak se zachovat, když se setkáme s dítětem, které právě záchvat prodělává. Nevyhneme se ovšem tomu nejzákladnějšímu rozdělení, od kterého se odvíjí naše případná pomoc.

Prvním typem jsou „velké”, generalizované záchvaty. Trvají několik vteřin až minut a dítě si je po odeznění nevybavuje. Dítě se náhle skácí, ztrácí vědomí a může mít problémy s dýcháním. Často záchvat provází zmodrání kůže, zvýšené slinění a ztuhnutí nebo naopak uvolnění svalů. Zvláštním druhem je záchvat, při němž dítě ztratí vědomí na několik vteřin a například při vyučování vzniká zdání, že je nepozorné. Samotné záchvaty nejsou pro dítě nebezpečné, je dobré podniknout jen některá opatření, aby dítě neublížilo sobě ani nikomu jinému. Důležité je, aby dítě bylo v prostředí, ve kterém se nemůže poranit o ostré předměty a bylo pod dohledem dospělého, který ohlídá, aby se nedusilo slinami či zvratky. Tomu předejdeme uložením dítěte na bok, ale pokud je dítě v křeči, neděláme nic násilím. Další chybou by bylo dítě křísit vodou, třesením a dalšími způsoby. Záchvat zpravidla odezní sám.

Druhou skupinou jsou „malé”, parciální záchvaty, které se ještě dělí na dva typy. Prvním je záchvat, jenž se projevuje záškuby různých částí těla a prožíváním pocitů (strach, vztek), které nejsou adekvátní reakcí na skutečné dění. V druhém případě je dítě jakoby v jiném světě, nevnímá pokyny, vykonává neobvyklou činnost, například se bezdůvodně svléká, dělá grimasy, vzácněji se může pohybovat z místa na místo a brát do ruky různé předměty. Dítě s „malým” záchvatem stačí jen pečlivě hlídat, lékaře voláme, až když záchvat trvá více než deset minut.

Záchvaty sice samy odeznívají, ale s každým dalším záchvatem vzniká pravděpodobnost, že následující na sebe nenechá dlouho čekat, takže je nutné, aby se dítě léčilo. K léčbě významně přispívá sledování a zaznamenávání všech záchvatů. Časem se dá určit, při jakých příležitostech se záchvaty nejčastěji dostavují a jak dlouho asi trvají.

Malý epileptik má režim poněkud odlišný od ostatních dětí, zejména je nutná pravidelná životospráva a dostatek odpočinku. Neznamená to však, že by dítě mělo být izolováno od svých vrstevníků. Chybou je přehnaná péče, což platí u všech handicapů. Doma ani ve škol(c)e by se nemělo dítěti zamezovat v přirozených projevech, nezakazovat mu, aby si hrálo s ostatními dětmi, protože tak ho připravíme o cenný pocit sounáležitosti s ostatními. Pokud dítě bere pravidelně léky, tzv. antiepileptika, podaří se u více než poloviny nemocných záchvatům zcela zabránit, případně je velmi omezit. Pak nic nebrání, aby dítě navštěvovalo školku nebo školu téměř bez jakýchkoli omezení. Stačí informovat pedagoga o tom, jak má při záchvatu dítěte postupovat a dát mu léky tišící delší záchvaty.

Neopodstatněným předsudkem je, že děti ve školce mohou špatně zvládat zkušenost s vrstevníkem, který prodělává záchvaty. Překvapivě hůře snáší tyto dramatické situace (záchvat někdy vypadá velmi hrozivě) dospělí.

Příčinu poruchy mozku sice lékaři nedokážou zjistit u všech pacientů, ale medicína postupuje i v tomto směru mílovými kroky. Epileptici nejsou v žádném případě méněcennější než „neepileptici”, takže si jistě zaslouží, aby byli bez předpojatosti přijímáni.