Dopisy Ježíškovi

Dopisy Ježíškovi

Ano, je to jako každý rok. Období dopisů Ježíškovi je tu. Mladší odevzdala dopis už před měsícem a poté, co byla pochválena za nevídanou skromnost, jala se seznam každý den o nějakou věcičku nenápadně rozšiřovat. Starší letos pojala dopis úplně jinak…

Napsala totiž skutečný dopis. Žádný seznam dárků. V podstatě musíte hledat mezi řádky, protože dopis obsahuje jen jednu konkrétní věc, kterou si přeje. Krom toho je tam zmíněna spousta věcí, co si přála minulé roky a již si je nepřeje.

Takže letos poprvé za posledních deset let nechce od Ježíška přítele (předloni dokonce napsala, na jaké adrese a na kterém patře ho Ježíšek najde!), protože si ho před rokem obstarala sama.

Nechce ani liposukci, neboť na ní není co liposukcovat (tento týden se narvala do vyřazené košile z šatníku Mladší, na níž je velkými číslicemi napsáno 7–8 let. Prý v ní bude chodit…).

Nechce ani přišít uši, i když odmítá uznat, že to nepotřebuje, ale smířila se s tím, že je v této oblasti u rodiny nepochopena a všichni do jednoho odmítají vidět, že jí uši odstávají (neodstávají!).

Nechce ani zvíře, protože má v malých uzavřených miskách nalapaný všemožný hmyzy a spoustu pavouků, o něž pečuje (když jsem se tuhle ptala, proč má v pokojíčku takovou tmu a nerozsvítí si, dostalo se mi odpovědi: „Protože pavouci nemají rádi světlo! Mami, uvědom si, že tady nežiješ sama!“).

A už nechce ani svůj vysněný psací stůl s obří skleněnou pomalovanou deskou, protože ho dostala před měsícem („A je tak inspirativní, mami! Kdybych byla stolem, vypadala bych přesně takhle!“).

Dokonce nechce ani počítač, bo ten se jí nastěhoval do pokoje spolu se stolem („Tak kam ho chceš dát?“ ptal se Lev při reorganizaci pracovního koutu. „On je ten stůl těžkej jak kráva, tak si to rozmysli, protože pak s ním už sama nehneš.“ „Já bych ho asi chtěla… jéééé! Brouček!“ zajásala prvorozená a na kytičkované ploše nového stolu nastavila broučkovi ukazováček, aby jí vylezl na ruku. Otec mi věnoval nevěřící pohled. Ne, mě to nepřekvapilo…)

Tak. Mám třístránkový dopis s podpisem Starší a v něm seznam věcí, co nechce. Je asi opravdu čas smířit se s tím, že je holt originál…

U trpaslíků je to mnohem jednodušší. Minulý víkend jsme se v Tcháňatově potkali se Švagrovkou, tudíž nemohl chybět trpasličí synovec Mára a Kajojínka – trpasličím střevíčkům odrůstající stejně jako Mladší. Holky tedy byly pořád někde v trapu, tak jsem se od Káji stihla dozvědět jen to, že její dopis trčí už týden na balkoně a nikdo si jej neodnesl. To Mára byl sdílnější.

„A co by sis přál nejvíc?“ zeptala jsem se.

„Kouzelnou hůlku!“ pravil vážně.

„Cože?“

„Kouzelnou hůlku!!!“ zařval.

„Kouzelnou hůlku? A co to umí?“ Někdy mám opravdu velmi, ale velmi, inteligentní otázky!

„Já bysem chtěl, aby mě to proměnilo na želvu Ninja!“ řekl hošík, aniž by hnul brvou. „To ta hůlka UMÍ!“

„Aha… no to bude mít maminka radost, když bude mít místo Marečka želvu Ninja…“

„To bude!“ souhlasil chlapec neoblomně.

„Tak to nevím, jestli dostaneš. On Ježíšek ty kouzelný předměty, co umí opravdu čarovat, zas tak často nerozdává,“ varovala jsem synovce před případným zklamáním. Pohrdavě si odfrknul.

„A co by sis přál ještě?“

„Kostým na policajta!“ rozzářil se Mára.

„To nedostaneš, to nikde nemaj, prosím tě!“ vložila se do hovoru tchýňka.

Mára se na babičku zamračil: „Jo, jo! Dostanu!“

„A kde by to jako Ježíšek koupil? Ha?! Když to nikde nemaj?“ nedala se babička.

Vnouček si povzdechl: „Ach jo. Nikde! On to nekupuje, chápeš?! On to má prostě všechno doma!!!“

A  já si pomyslela – Ach jo, je to tak super mít trpaslíka, co věří na Ježíška a na kouzla a na zázraky a nepochybuje ani na vteřinu, že někde ten pohádkovej svět fakticky existuje a že je možný si něco jen hodně přát a ono se to vyplní a přála jsem si nakouknout do nějaké takové trpasličí hlavy, abych viděla, jak vypadá Ježíšek a jeho domov, kam se vlezou absolutně všechny dárky pro všechny děti na celičkým světě.

Teď, když se ale ze všeho nejdřív blíží Mikuláš, přišla Mladší s tím, že si nepamatuje žádnou básničku, což je tristní, neboť ji čeká několik firemních a jeden rodinný Mikuláš (v pondělí u Necelebritů, kde snad nezkazí morálku mladším účastníkům). Proto jsem v rychlosti složila následující verše:

Sebevědomá báseň

Venku čerti hlomozí,
mně ale nic nehrozí.
Nejsem přece žádný cvok,

bývám hodná celý rok.
Mikuláš? Ten mě má rád,
dá mi pytel čokolád!

Klidně si tyto vzácné a dokonalé verše můžete na zítra vypůjčit :O)

Takže fajn Mikuláše všem a pošlete poslední dopisy Ježíškovi! Je nejvyšší čas!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *