Do čtvrtka

V časech dávných a předávných, kdy televize vysílala černobíle, děti nosily na krku klíče a běhaly bez dozoru po ulicích, nosily se ultratenký modrý tepláky na gumu až do pasu, k mání byla jen točená zmrzlina a když jsme chtěli něco na zub, kupovali jsme si Vitacit a místo míchání ve vodě, jsme si jej sypali do dlaní a lízali tak dlouho, dokud jsme od něj neměli rozpraskaný koutky a barevný jazyky, v dobách sladkých žvýkaček Pedro a pálivých žvýkaček Sevak, přišel malý Lev domů a řekl rodičům: „Mně je nějaká zima!“ Rodiče pohlceni černobílou obrazovkou mu poradili: „Tak si udělej pár dřepů…“ Malý Lev poslušně udělal pár dřepů. Nezahřály ho. Černobílá obrazovka osiřela a Lev dostal teploměr. Rtuť se došplhala ke čtyřicítce i na sebe zběsilou rychlostí. „Tak jsem s tou spálou ležel v nemocnici týden,“ chlubil se toho času již velký Lev. Byl čtvrtek. Pár hodin od chvíle, kdy mi přišla SMS od Carol, že má Kačka spálu. A trochu víc hodin od chvíle, kdy se probudila v naší posteli…“

Pondělí

Zdá se, že léky z imunologie z Mladší virózu nevypudí. Když si odpoledne dobrovolně lehne, je plán na úterý jasnej. Přesto najde dost sil, aby vzala velký bílý list papíru a napsala na něj: Skřítci jestli existujete tak se mi sem prosím podepište prosím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Aby skřítci, co nám každoročně plní  prvního prosince adventní kalendář, neřekli, že je neskromná, zbytek papíru jim nalinkovala.

Celej večer jsem řešila dilema. Víte o čom… O pravdě a o zázracích…

Úterý

Mladší mě probudila v pět ráno oznámením, že je jí strašně blbě a navíc jí v pokoji bubnuje topení či co. Odměnou brzkého budíčku jí bylo, že v kuchyni našla dvě překvapení. Dřevěnej adventní náklaďák dával tušit, že má šuplíky poctivě nacpaný čokoládkama pro obě holčičky. Mnohem víc ale v tu chvíli zajímal trpaslíkovou dopis. Že na něm nenašla podpisy, jí nevadilo. Bylo na něm totiž několik skřítčích stop. Mladší do nich píchla prstem a ten si olízla. „Jé, to je strašně sladký! No jo, to je jasný – oni nosí sladkosti, tak jsou asi taky sladký!!! Tak to je hustý!!! Už jsem na ně chtěla přestat věřit, ale tohle je důkaz! Musím to vzít ukázat do školy! Fakt dost hustý!!!“ Hustý je teď skoro všechno, aby bylo jasno a jak jsem vypozorovala z kontextu, je pojem ryze pozitivní :O)

V čekárně u paní Doktorové jsme strávily poměrně dlouhou dobu. „To je na tom ještě celkem dobře,“ soudila paní Doktorová, když virosu oficiálně uznala vinnou. Pak si do karty opsala imunologickou zprávu, na který černým na bílým stálo, že Mladší nemá protilátky skoro na nic.

Do termínu na očním zbývaly skoro dvě hodiny, tak jsme se na chvíli schovaly u Lenky. Já jsem si dala kafe a Mladší koblížky. Hustý! Na informaci stran stop skřítků v našem příbytku reagovala Lenka předvídatelně. Po Lenkovsky. „Příště tam dej lepidlo,“ radila MÉMU dítěti, „On se tam ten skřítek přilepí a uvidíš ho celýho!“ „Ty jo, dobrej hustej nápad!“ pochválila ji Mladší a kývala hlavou. „Ne!“ řekla jsem já rezolutně., neboť mi bylo jasný, že ani Lenka by mi neporadila, kde schrastit živýho skřítka… „No… asi ne,“ souhlasila nečekaně Mladší, „On by tam mohl do rána chcípnout a já bych teda nechtěla najít ráno přilepenýho mrtvýho skřítka…“

Na oční jsme jet musely. Už proto, že jsme na termín čekaly dost dlouho a taky proto, že nový skla brýlí druhorozené fakt nesedly a tudíž byla už tři měsíce neobrýlená. Docela mě překvapilo, že musíme čekat na kontrolu tak dlouho, když jsem nijak nemlžila a na rovinu řekla paní Očařové do telefonu, že Mladší vidí svět na křivo a nějak se jí to dvakrát nelíbí. Nicméně jsme se dočkaly. Dočkaly jsme se i toho, že udivená doktor Očařová přeměřila trpaslíkové, co se dalo, načež rozšafně pravila: „Nula! Opravdu nula! Ovečko, ty máš oči jako buk!“ Byla jsem z toho trochu zmatená, tak jsem se zeptala: „Tím chcete říct, že je má v pořádku?“ „Ano!“ „A že nemá ten astigmatismus ani na jednom oku?“ „Nemá!“ „A že nemusí nosit brýle?“ „Proč by je nosila, když vidí bez nich?“ „A jak je to možný?“ „Zázrak?“ nabídla mi doktor Očařová jednu z alternativ. „Tak jo,“ přijala jsem vysvětlení s radostí.

Mladší viděla radost jinak. „Neber mi jedinou radost, co v životě mám!“ naléhala, když jsem se chystala zavolat Carol, že má trpaslíková virózu a nejsem si jistá, že spaní Kačky u nás je ten nejlepší nápad. Navzdory všemu kolem šesté Carol i s Kačkou zazvonily u našich dveří a krom aktovky si Káča nesla noční košilku, kartáček na zuby a další důležitý věci na přenocování. „Ty máš ale červený tváře!“ podivovala jsem se dívčiným zdravým líčkům…

Středa

Ráno jsem odvezla kašlající Kačku s pěknými jablíčky na tvářích do školy, nakoupila, vyzvedla v lékárně léky a vrátila se domů. Doma jsme se pak s Mladší věnovaly léčení, vaření, učení a renovaci dveří.

Když jsem se zeptala, kdo polil šuplík sirupem, nechal ho tam zaschnout a neutřel to, Mladší mi přesvědčivě tvrdila: „To museli být ti skřítci, mami! To je jasný!“

Čtvrtek

To je dnes, když tento sloupek píšu. Největší z novinek znáte z úvodu. Čekáme na spálu. Čeká s námi i Starší, která si konečně urvala i svůj díl virosy. Během čekání jsem zbaběle desinfikovala byt a vyprala všechna povlečení, neboť Káťa, ač to není dívka se zlatými vlasy a my nejsme rodina medvídků, na chvíli spočinula v každém lůžku, co doma máme. Myslím ovšem, že to případné spálové bakterii, ježto u nás zůstala bydlet, už je úplně fuk. Jak čekání dopadlo, se dozvíte příště…

Ale čtvrtek není jen spálovej den. Čtvrtek je i narozeninovej den. Všichni mí tři sourozenci mají třicet. Od tohoto dne přestávám zdůrazňovat, že jsou mladší. Nevrhá to na mě už moc dobrý a lichotivý světlo. Všem třem přeju, aby si třicítku užili na maximum. Je to dobrej věk. :O)

Držte palce a mějte se hlavně zdravě!

Vaše teta Fily