Dětství

Dětství

Je pátek odpoledne. Holky jsou doma ze školy asi hodinu a už se stihly dvacetkrát pohádat. Venku strašně prší. Ba lije. Ba. Taky tam fučí severák. Celý sídliště je zahalený do mlhy. Jako kdyby nic kromě něj neexistovalo. Jako kdyby se celej svět smrsknul na jedno mlhový sídliště. Sídliště, co se z ledovýho království pozvolna mění na ráj stovek miniaturních jezírek. Je to divný. A hezký to není ani trochu. Začínám mít pocit, že jsem si teplo, slunce, jaro, léto… že jsem si to všechno vymyslela.

Bytem voní uzený. Bublá na varný desce. Mladší přišla uklidit talíř a zacpala si nos: „Fůůůj, co to tady páchne?!“ Takže to asi nevoní. Co já vím. Je naštvaná. Na maso. Na mě. Vůbec mi nedošlo, že nezná obchody s nápisem „masna“. Z jejich existence byla v šoku. „To je fakt prasečí hlava?!“ vydechla znechuceně, když jsme stály ve frontě. Celou dobu pozorovala půlky prasečích hlav a bledla. Když jsme vyšly ven, řekla, že už nikdy nesní nic, co je z prasete. Supermarketový dítě. Fakt mě až dodnes nenapadlo, že jí to bude připadat divný.

Od pondělí přemýšlím nad rozdíly našeho dětství. Tedy mýho dětství a dětství mých dětí. Můžou za to céčka. A taky vystřihovací panenka. Ty céčka jsem objevila v nedalekým malým krámku, kam chodím nakupovat školní potřeby, dárkový tašky a tisíce samolepek, co holčičky z 2. B sbírají. Hlavně ty s Hannou Montanou… Byly v pytlíčku s nápisem „svítící céčka“. Stály 18 Kč. Považte! PLNEJ pytel céček jen za 18 Kč! A svítících!!! Kdybych se s nimi mohla vrátit v čase, byla bych největší frajerka 2. B já… „Jééééé!“ zajásala jsem a chňapla po pytlíčku. Mladší na mne pohlédla úkosem. „To jsou céčka!“ sdělila jsem jí významně. „Hm,“ pokrčila rameny. „S tím jsme si hráli, když jsem byla malá!“ vysvětlila jsem jí slavnostně a samotnou mě rozrušila vzpomínka na to, jak mi celou sbírku někdo šlohnul ve školní jídelně, zatímco jsem jedla nejhnusnější kuře v životě. „Hm… no,“ řekla a bylo vidět, že mě nechce ztrapnit na veřejnosti. „Nechceš je?!“ zeptala jsem se a ano, znělo to trochu výhružně. „Ty můj chudáčku,“ politovala mě Mladší a řekla, že je samozřejmě chce. „K čemu to je jako dobrý?“ zeptala se venku.

O papírových panenkách řekla, že mají všechny divně velký hlavy. Což je pravda. Pak se zeptala: „Taky se ti zdají tak hnusný?“ Když jsem byla malá, měla jsem jich celou sbírku. Pamatuju si, jak jsem jim ze čtvrtky papíru vyráběla nový a nový „oblečky“ a jak jsem vždycky doma škemrala o peníze, když se na stáncích PNS objevila nějaká nová: „Ta má mrkací oči, mami!!!“ Mladší škemrá akorát tak o novej notebook a  o mobil, protože „Adélka má dotykovej, mami!!!“ Kdy se dotykový mobily dostaly na úroveň mrkacích očích?

Tak si přemýšlím, kam až to může zajít. A je mi jasný, že nejsem jediná, kdo s nostalgií vzpomíná na části svýho dětsví a ty nepostradatelný propriety, co jsou s ním spjatý. I holky na něj budou jednou vzpomínat a budou s tím otravovat svý děti a ty se na ně budou shovívavě dívat, když jim budou vyprávět o čuracích panenkách baby born, psech a koních na baterky, Barbie, co mění obličeje a autíčkách na dálkáč. Asi jo. Asi to tak bude. Ale vážně – kam až to může dojít? Co se dá ještě vymyslet? A má to vůbec smysl?

Venku pořád ještě lije. Uzený vybublalo z hrnce a k mýmu pracovnímu stolu dolehlo jen uražený pípnutí pojistky u varné desky. Vypnula se. Dnes se mi stýská asi úplně po všem, co jsem znala v době, kdy mi bylo bezpečně. Stýská se mi i po obyčejným sporáku, stýská se mi po chlebu se sádlem a cibulí, kterej jsem nejedla už 20 let, stýská se mi po těšení na pohádku, kterou dávali jednou týdně na černobílý obrazovce, stýská se mi po síťovkách z velkýma očima a po mlíku v pytlíku, po Almě, co jsem si kupovala cestou do školy na svačinu a zapíjela jí suchej rohlík, stýská se mi po mým hadrovým šaškovi Pepíkovi a opelichané oranžové opici Terezce, stýská se mi po té verzi babičky, kterou pamatuju jako malá holka…

Mladší asi umí číst myšlenky. Budu končit, protože právě řekla: „Mami, ukážeš mi fotky, když jsi byla malá?“ Tak jdu najít ty moje černobílý fotky. To by mě zajímalo, co budou jednou holky ukazovat svým dětem, až jim budou vyprávět o tom svým digitálním dětství. Asi nechám nějaký fotky pro jistotu vytisknout…

Pěknou nostalgickou neděli. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *