Minulý víkend slunce sálalo tak, že to z tepla domova a skrz okna (až nedávno zbavená vánoční dekorace) budilo dojem přicházejícího jara. Když jsme zaparkovali auto kousek od kluziště, vystoupila z něj Mladší mírně rozechvělá očekáváním a nervozitou z věcí příštích. Premiéry jsou sice v trpasličím světě relativně častou záležitostí, ale přece jen se nedějí každý den…
„Ahóóój!!!“ Ozvalo se zpoza mantinelů a vedle zdravícího Brašuleho se objevila ještě jedna menší mávající ruka. Pak se drobná packa v teplé rukavici chytila okraje mantinelu a za malý okamžik vykoukla modrá helma s přivřenýma očima a nosem připlácnutým na manťák. „Ahóóój!“ Zamávali jsme zpět a zamířili k pokladně. Kluci Ámožníkovic zkušeně odbruslili na druhý konec kluziště za otcem Ámožníkem a my jsme zamířili k lavičkám.
Zatímco se Lev soukal do bruslí, který neměl na nohou už drahně let, pokoušela jsem se utáhnout tkaničky miniaturních bílých brusliček paní trpaslíkové. Úplně jasně mi hlavou prolítla vzpomínka schovaná tam někde hluboko v archívu vzpomínek na dětství, kde ležela spoustu let netknuta a zapomenuta…
… nevím už přesně, kolik mi tak mohlo být, ale muselo mi být méně než šest, neboť jsem byla tím hýčkaným a opečovávaným jedináčkem, tím dítětem, který je pořád někomu na očích, tím mazánkem nekriticky milovaným, tou holčičkou, co poslouchala na prvního půl slova a nikdy, opravdu nikdy, nezlobila. Kluzištěm se nazývala zamrzlá plocha před základkou a všichni, co tam byli a bruslení ovládali, na ní prováděli pro mě neuvěřitelný činnosti. Ne, nemyslela jsem si, že to půjde snadno, ale myslela jsem si, že nějak to jít musí. Moje rodička se na mé první bruslení ozbrojila optimismem a předsevzetím, že mě TO naučí. Dnes je mi záhadou, jak k tomuto bláhovému závěru došla, uvážím-li, že sama bruslit neumí. Leckoho jiného by to napadlo už ve chvíli, kdy by nás viděl, kterak ke kluzišti míříme. Měla jsem červené manšestráky s károvanými záplatami na kolenou (nosila jsem je až do třetí třídy, protože jsem je milovala tak, že jsem se jich nedokázala vzdát. Když mi z nich tak trochu odrostly nohy, babička mi prodloužila nohavice o pruh stejně kárované látky, jako byla na kolenou), červenou bundu s páskem a pletenou čepici, o které jsem už tenkrát věděla, že v ní vypadám jako idiot. Moje máma měla fungl nový kozačky vysoký až pod kolena. Byly lahvově zelený s dlouhým zipem, na vysokým podpatku. Obepínaly lýtka tak esteticky, že každé ženské prožívající svůj mladý věk v rozkvětu socialismu, bylo jasný, že je nelze schovávat pod zvonový nohavice. Mé rodičce bylo v tý době šestadvacet. Na mý první bruslení si vzala sukni. Dost jsem jí záviděla, že už je dospělá, páč jsem si myslela, že je to důvod, proč může mít na hlavě místo čepice paruku. To víte, sedmdesátý léta…
Vzpomínám si, jak mi šněrovala tkaničky (úplně stejně jako minulou sobotu já Mladší), jak je utahovala, a pomocí háčků, co vystřídaly dírky v botě, křížila přes sebe. S bílýma bruslema, jsem si na tý lavičce připadala jako budoucí krasobruslařská hvězda. Dokud jsem nevstala…
Dopajdala jsem ke kluzišti a už těch pár metrů mi vnuklo myšlenku, že to s tou krasobruslařskou hvězdou nebude tak horký. Když jsem po prvním kontaktu s ledem slítla na zadek, tak nějak jsem tušila, že mezi holčičky dělající kousek ode mě piruety nezapadnu. Máma mi podala ruku. S povděkem jsem se jí chytila a s tím dětským pocitem, že se na ni můžu spolehnout vždy a za každých okolností, jsem se s její oporou pokoušela postavit. V tom mi nohy samozřejmě znovu podjely a moje zadnice už asi tušila, co ji čeká. Než jsem si na ni rezignovaně gecla, přejela jsem svou efektní bruslí, ano tou, v které mé nožky ještě před okamžikem vypadaly jako z reklamy na zimní stadion, nový elegantní lahvově zelený kozačky mé toho času trenérky. A vzala jsem to poctivě od podrážky pod kolena. Rodička si rozčileně posunula na hlavě slušivou paruku, v který vypadala jako hlasatelka z televize, nevěřícně zírala na zuboženou botu, přičemž se instinktivně pustila mé ruky a jala se hladit kozačku. Přišlo mi to dost nefér, páč kozačku evidentně zadek nebolel a navíc se jí ani nikdo neposmíval. „Já na to kašlu,“ procedila tenkrát hladička obuvi a šly jsme domů. Mlčky. Až po pár letech jsem si uvědomila, kolik dalších roků máma tu bruslí odřenou kozačku nosila, než si mohla koupit jiný boty. Z trpasličí perspektivy je trochu jinej rozhled…
„Nedrž mě, já to dokážu sama!“ Bránila se Mladší, když jsem ji chtěla doprovodit ke kluzišti. Nejdřív vlítnul na led Lev a zavzpomínal na svý hokejový léta, a když si byl jistej, že bruslení se fakt nezapomíná, přijel si k vrátkům pro tu naši mladou naději. Musím přiznat, že jsem fascinovaně zírala na Mladší, s jakou houževnatostí, odhodláním, chutí, vírou i pokorou se snažila, jak se nenechala odradit pády, jak se nebála znovu a znovu postavit, jak nadšeně v sobotu ťapala po ledu a v neděli pak už zkoušela obřadně popojíždět. A když se na malou chvíli zastavila celá udýchaná, zrůžovělá a šťastná u mantinelu, u kterýho jsem z druhé strany postávala já a dojatě ji sledovala, reagovala na můj neskrývaný obdiv slovy: „Mami, když se chceš něco naučit, musíš do toho prostě dát všechno, víš? A to já přesně dělám. Ahoj.“ „Ahoj,“ odpověděla jsem a pozorovala tu šourající se postavičku mezi divoce bruslícími osobami a pozorovala jsem i dvojice držící se za ruce a páry, co si jezdily naproti a padaly si do náruče, i osamělé jezdce nastavující spokojenou tvář víkendovýmu slunci. Pekelně mi u toho mrzly nohy i zadek a někde z archivu vzpomínek na dětství se za tou prvně bruslařskou vzpomínkou vynořila myšlenka – že bych si dala ještě jednu bruslošanci?
Na počtenou za týden. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment