Dárek pro Pepka

Dárek pro Pepka

„Když vstupuješ do klubu náctiletých, chtěli jsme ti dát něco, co nikdo na světě nemá!“ sdělila jsem Pepkovi náležitě slavnostně. Ještě se mu červenaly tváře od smíchu, kterým vybuchnul, když jsem mu tlumočila přání od prvorozené.

Myslím, že v tom přání shrnula převážně své pocity z dob jejích -náctin, jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem musela Pepkovi říct, že mu přeje hlavně to, aby neměl žádné pupínky a cítil se co nejméně nepochopený. Nejsem si totiž jistá, jestli se tím kluci obecně, a Pepek zvláště, vůbec zabývají. Ostatně Pepka zatím pupínky netrápí a to, aby byl pochopen, si je obvykle schopen zařídit svým typickým odzbrojujícím způsobem.

Olíbala jsem jej na obě tváře. Mladší mu pusu dát odmítla a tvářila se, že jsme nejtrapnější skupinou na zeměkouli, když jsme ji k tomu nabádali. Zvláště otec Ámožník se do nabádání vášnivě vžil a chvíli si krátil skandováním: „Pusu! Pusu!“ Extrpaslíková se nedala zlomit, jen vrtěla hlavou a dělala obličeje více než útrpné. Snad měla pocit, že se už s Pepkem nalíbala dost. Pravděpodobnější však je, že si myslí, že jsou na takové pošetilé věci už STAŘÍ!

Na své stáří však předešlého dne, když jsme bojácně kráčely jednou z nejhorších čtvrtí našeho města, abychom vybojovaly Pepkův dárek, ráda a spontánně zapomněla. Úplně jí vypadlo z hlavy, jak je velká a samostatná, a velice tiše a bez komentáře mi vložila ruku do dlaně, pevně ji stiskla a nepustila. „Bojíš se?“ šeptla po chvíli a ostražitě se rozhlédla, jako kdyby čekala, že se za nejbližším rohem skrývá zájmová skupina masových vrahů či že nás pronásleduje kroužek aktivních přepadačů. „Ne!“ zalhala jsem pevným hlasem a lehkovážně dodala: „Proč bych se bála?“ Z okna otlučeného domu, který jsme zrovna míjely, se s rámusem zřítily štafle. Mladší polekaně uskočila. Odhodlaně jsme přidaly do kroku. U otlučeného domu se otevřely dveře a na štafle se vrhla dvojice snědých parťáků.  Zjistila jsem, že druhorozená má ukrutnou sílu – málem mi rozmačkala ruku, když mě táhla neutěšenou ulicí a skrz zuby cedila: „Prosím tě, přidej, rychle pojď, ať jsme co nejdřív pryč!“

Zanedlouho jsme dorazily do cíle. Normálně bychom si dárek vyzvedly na mnohem hezčím a bezpečnějším místě, to dá rozum. To by ale nesmělo v páteční odpoledne vyjít najevo, že na onom místě může být až v pondělí. Což, uznejte, je na houby, když jdete gratulovat v sobotu. Přemluvila jsem tedy mladíka na druhém konci telefonu, že si dárek přebereme přímo ve výrobně. A k té jsme právě dobrodružně došly. Z ulice vypadal dům stejně neutěšeně jako všechny jiné domy vůkol. Když jsem se ale ohlásila do domácího telefonu a ozval se bzučák, co nám dovolil otevřít domovní dveře, ocitly jsme se v dobře zabarikádované budově chráněné uvnitř ještě mřížemi. Zaklaply se za námi s výmluvným doprovodným zvukem. Mladší už byla na pokraji zhroucení, neboť jí to nedalo a pokusila se bránu v mřížích znovu otevřít, čímž přišla na to, že jsme v domě zamčeny. Tázavě ke mně otočila hlavu a s povzdechem konstatovala: „Odsud se nikdy nedostaneme!“ „Neboj,“ postrčila jsem ji do schodů.

Šipky nás dovedly do druhého patra, kde na nás už čekal mladík z telefonu. Asi pětkrát konsternovaně zopakoval: „To jste vy? To jste fakt vy?!“ takovým tím stylem, jako když něčemu nedokážete uvěřit a jste nesmírně nadšení. Nepřipadala jsem si sice tak nadšeníhodná, ale potěšilo mě, že je mladík milý, ochotný a dárek je v pořádku připraven. „Tak si to zkontroluj, jestli ti to nepokazili, návrhářko!“ vyzvala jsem holčičku během placení.

Mladší tedy vytáhla ze sáčku tričko, co specielně pro Pepka osobně navrhla. Vybrala tričko v černé barvě, navrhla na něj nějakou příšerku nebo mimozemšťana, či co to je a vymyslela nápis:

PEPEK
JE BOREČEK!
VČERA, DNESKA,
TEĎ!

„Je to v pořádku,“ usmála se.

Mladík nás vyprovodil až před dům. „Proč se pořád tak divně vyptával, jestli seš to ty?“ zeptala se během chůze po dekadentní parodii chodníku. „Asi takovou krasavici nečekal…“ odtušila jsem vesele. „Nebo obráceně!“ zchladila mě pohotově. „No dovol!“ ohradila jsem se pobaveně. Konejšivě mě popadla za ruku se slovy: „Prosím tě, pojď!“ a svižně mě vlekla směrem k tramvajové zastávce.

O den později Pepek prohlásil, že lepší tričko nikdy nedostal. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *