Možná jste si všimli, že je zima. Jakási. Asi došlo teplo. Či co. Ale to si osobně neberu. Ty jiné věci, co docházejí, si už, pravda, kapku osobně beru. Tak například pivo…
Začalo to nedávno, když se ještě zdálo, že teplo nedochází. Byl páteční podvečer a dorazili jsme s Necelebritovic na hospodskou zahrádku uprostřed toho našeho jakože lesa. Usadily jsme se s Necelebritkou venku u dlouhého dřevěného stolu. Kousek od nás se otáčel rožeň s napíchnutou kýtou, co výmluvně voněla, a vítr občas zavál částečky popela nebo obláčky kouře až k nám. Pánové odešli pro pivo.
Někdy, když na něco nebo někoho někde dlouho čekám, napadne mě, jestli jsem si to/ho nevymyslela. Už jsem tedy pár minut koketovala s myšlenkou na vymyšleného manžela, když se tento objevil i s dvěma půllitry. „Tys tam to pivo vařil?“ zeptala jsem se, neboť mne to opravdu nejen napadlo, nýbrž i zajímalo. Ušklíbnul se: „Ještě ty mě štvi! Sotva jsem přišel, došlo pivo! Musel jsem počkat, až narazí nový!“ A tím to všechno začalo.
Od té doby dochází pivo, kamkoli se hneme. A nezůstalo jen u něj. „Cos tam tak dlouho dělala?“ zeptal se mě muž, jakmile jsem se vrátila z fronty na kofolu, kterou si objednala žíznivá dvojka Mladší a Kačka během exkurze v technickém muzeu. „Tomu nebudeš věřit,“ usoudila jsem pragmaticky, leč Lvovi se odpověď nejevila jako dostačující, pročež jsem byla nucena říci již, dle mého názoru, zřejmé: „Došla kofola. Tahle je první čerstvě natočená z novýho sudu!“ „Kecáš!“ vyhrknul muž.
Ale kdyby zůstalo jen u sudových moků, ještě by to šlo. Tenhle týden se docházení rozšířilo i na jiné produkty. Například šunku. „Tuhletu šunku už nemáte?“ kývla jsem hlavou směrem k prázdnému tácu za sklem. A paní Salámová pokrčila rameny: „Ne, došla.“ Ani mě to nepřekvapilo. Ale když jsem pak doma přečetla mail, řekla jsem si, že náhod již bylo dosti.
Já jsem si totiž u příležitosti svých hezkých letošních narozenin objednala překrásné italské letní kozačky. Vybírala jsem je na internetu vskutku pečlivě, rozhodovala jsem se dlouho a schválně jsem vybírala ty, u kterých psali, že jsou skladem, a vyhýbala se těm, u kterých stálo, že jdou nejdřív na přehlídku. To vše proto, abych je do narozenin, do kterých zbývaly necelé dva týdny, měla. Nu. Po pěti týdnech jsem se odhodlala napsat rozčarovaný, leč slušný dotaz, jak to s těma vylosovanýma kozajdama vypadá. Možná vás ani nepřekvapí, že jim, ano, nekecám, došly… Ne snad, že by mi je poslali a ony jim přišly zpět. Chápete to dobře – ony prostě nejsou a těžko říct, kdy z výroby dorazí. Ha! Ale litovali mě převelice a nabídli mi, abych si vybrala jiné boty a že mi je pošlou střelhbitě a bez poštovného. Říkám si – tak jo. Hledám, pátrám, vyřazuju a postupně posílám slečně, s kterou si od teď budu botově dopisovat, tipy. První náhradnice, světe, nediv se, ehm… došly, nejsou… Druhé náhradnice, jaká to náhoda, došly v té barvě, co chci. Třetí náhradnice nemají v čísle, co chci. A čtvrté náhradnice… se mi už najednou vlastně ani nelíbí. Nakonec jsme se slečnou domluvily na druhých náhradnicích, na jejichž ušití v barvě kůže, kterou jsem si vybrala, si týden počkám. Týden se chýlí ke konci. Jsem zvědavá, jak to dopadne. Třeba tentokrát dojdou až ke mně. I když na druhou stranu díky tomu vlastně protahuju slavení narozenin už skoro na čtvrt roku! Ha! Heč! :O)
Ale jinak se mám celkem fajn. Taky mám tajemství. Ale o tom zase příště. :O)
Pěkný začátek června všem!
Vaše teta Fily
Add Comment