Co když

Co když

Je mu deset, ale vypadá mladší. Může za to jeho drobounká postava a nechuť k čokoládám. Přesto se cítí mužně a neohroženě a má pocit, že si se vším poradí. Tedy měl pocit. Donedávna.

Přesněji řečeno do minulého pátku. Toho rána vyrazil Ukášek do školy jako obvykle. Když vycházel z domu, vykračoval si sebevědomě, navzdory zkreslenému pohledu na svět, jehož příčinou byly jedny z posledních letošních sněhových vloček výmluvně se snášející k zemi s mezipřistáním na jeho malých dioptrických brýlích. Cestu na tramvajovou zastávku si chtěl zkrátit přes důvěrně známý malý parčík, kam denně chodívá venčit jejich miniaturu psa.

O půl osmé ráno nepotkáte v parčíku moc lidí. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Až po chvíli si chlapec uvědomil, že jej provázejí kroky. Ohlédnul se. Táhli se za ním čtyři celoročně snědí mládenci. Jedni z těch, co tak rádi křičí slovo diskriminace. Vyzývavě se mu zadívali do zamlžených brýlí. Neříkali nic. Přesto se Ukášek necítil dvakrát dobře a přidal do kroku. Mládenci beze slova, avšak v dobrém rozmaru a s úsměvem na rtech, co přecházel v hlasité pochechtávání, přidali též.

Ukášek se rozběhnul, žaludek mu svíral strach, který by před nikým nepřiznal. Pořád ještě si myslel, že na zastávku doběhne včas. Proč by taky ne? Tak to totiž bývá. O něčem slýcháváte v televizi, v rádiu, varují vás rodiče, ve škole, občas o tom čtete nebo se třeba doslechnete, že se TO stalo někomu známému či neznámému. Tu informaci přijímáte s patřičnou emocí, ale pořád tam někde ve skrytu vašeho já je pocit, že vám se TO stát nemůže. Dokud se to nestane. A pak vás to ochromí. A v tu chvíli je jedno, jestli je vám deset, třicet, padesát, nebo sto. Fakt, že se vám děje něco, co se vám nikdy nemělo stát, vás zaskočí.

Šlo to hrozně rychle. Jeden snědý nechrabrý nerytíř tomu submisivnímu chlapečkovi podrazil nohy, čímž pochopitelně zapříčinil jeho pád. Kopat do malého kluka ležícího na zemi se nejspíš při pátečním ránu jevilo vtipné čtverce jako nejideálnější aktivita. Když si dost zakopali, zvedli si jej, aby si s ním trošinku pohráli. Jen tak. Aby asi byla sranda… Aby asi i ti neustále diskriminovaní chudáci něco fajn zažili, ne? Jakmile se jim zdálo, že nakládačky bylo dost, odkopli Ukáška ke křoví a ledabyle odkráčeli vstříc světlým zítřkům.

Zvláštní je, že zmasakrovaného chlapce vůbec nenapadlo utéct domů. Mobil se bál vytáhnout. Říkal, že měl strach, že kdyby to ti čtyři viděli, vrátili by se pro něj a naložili mu ještě jednou. Oklepal se, oprášil, došel na zastávku a odjel do školy, kde se svěřil třídní učitelce. Ta zavolala jeho matce. Sestra se zeptala, jak syn vypadá. Prý normálně, krev mu neteče. Ve škole setrval po celou dobu vyučování, odpoledne se vrátil sám…

Do nemocnice jeli až v sobotu, když si stěžoval na bolesti břicha. Po odpoledni plném vyšetření bylo naštěstí zřejmé, že má „jen“ podlitiny na celém těle. Kromě nich si pořídil ještě oční tik. Ani po týdnu ho nepřešel. Se zprávou z nemocnice odjela Sestra dle instrukcí na příslušné policejní oddělení, kam byla lékařem poslána. Od té doby vím, že když přijdete o víkendu policii nahlásit, že vám přepadli a zmlátili dítě, je pravděpodobně normální, že vás nechají hodinu sedět u vrátnice a po hodině vám vzkážou, že si máte počkat ještě další hodinu, neboť úřadující muž zákona bude za hodinu předávat službu, a tudíž už přece nebude začínat nic nového a víte co? Nejlepší bude odejít a zavolat si, kdy na vás vůbec bude mít někdo čas. Není to fajn?

Policie měla čas až v pondělí. V parčíku je prý monitorovací systém. Pokud Ukáše zmasakrovali někde v dosahu kamer, je prý šance, že útočníky chytí. Sestra řekla, že si není jistá, jestli chce, aby je chytili. „To bys byla radši, kdyby vyvázli bez trestu? Co když to neudělali poprvé? Co když to neudělali naposled? Co když je příště napadne vytáhnout třeba nožík?“ vychrlila jsem naštvaně. „Ale co když si nás pak najdou a bude to ještě horší?“ zeptala se mě Sestra. Odpověď na tuhle otázku mě ještě nenapadla…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.